Nevylezl, ale bylo to krásné

   Zvedá telefon, vyslechne nabídku a bez váhání s radostí kývne. Teď už jen sehnat auto. Vyzvedává auto, dává nabíjet baterky do foťáku, bere chlazenou Plzeň, aby spolucestující nepadli horkem a vyráží. Následuje příjemná, procházková prohlídka Boleslavy, kambodžský oběd s českým nádechem, koupání v ledové Jizeře jako Eva s Adamem i když Vašek tam byl taky, při skoku do vody naráží patou do kamene (druhý den mu pata natéká), skvělá buchta od babičky, slam a návrat. Zaparkoval auto kde neměl, ale kdo by to takhle pozdě kontroloval. Odešli na pokračující kulturní program, kdy ho btzy přepadla únava a tak se všemi rozloučil a šel spát. Přišel k autu, které však nikde nebylo. Odtahovka! Zvedá telefon, volá, dozvídá se, že je na odtahovém parkovišti. Svižnou chůzí jde na tramvaj, protože se blíží půlnoc a on nechce platit za den navíc, protože přišel o pár minut déle. 

   Po cestě hledá na internetech, kolik ho ta hodina parkování v modré zóně bude stát. Tak to máme 1900,-Kč odtah + 250,-Kč parkovné/den. Je nasranej, nejraději by rozkopal co mu přinde do cesty a k tomu se mu tlačí slzy do očí. Uklidňující telefon s tou jenž může jezdit liberálně na Libertě ho trochu zchladí. Uf! Začne mu nabíhat racionalita do hlavy a zase kouká na věci pozitivně. V kapce má litr, který si teď vydělal, takže ho to nebude zase tolik bolet. Dovybere zbytek, vyzvedne auto a půjde spát. Po cestě se staví u bankomatu, vytahuje kartu a kouká, že uvedený litr chybí. Ztratil ho po cestě. Vybírá proto mnohem větší sumu, svižnou chůzí dorazí před půlnocí na odtahové parkoviště, platí, odjíždí. Po cestě se rozhodne vrátit mezi ostatní, opít se a vylézt po lešení na kostel na Strossu. Vezme marockou cigaretu, jež mu přišla v dopise a šetřil si jí pro nějakou příležitost. Už jsou to skoro dva měsíce co nekouří, ale tohle si zaslouží vyjímku. Po cestě se ujistí, že se nevrátí na vyklizené pole a mezi řečí se zmíní o tom co se mu stalo. 

   Potom co dorazí zpět k ostatním na něj padají pohledy psích očí. Všichni mu nabízejí peníze, aby mu přispěli na ušlou újmu s tím, že za to taky tak trochu můžou, protože bez nich by nikam nejel. Dojalo ho to a peníze omítl s tím, že ho můžou pozvat na panáka, což se v mžiku stalo. Zapálil si onu cigaretu, popíjel vynikající rum a užíval si atmosféru skvělých, krásných lidí, kterými byl obklopen. Zbytek večera byl zásobený alkoholem, cigaretami, spoustou objetí, a prostě to bylo krásné. Když se téměř všichni rozprchli, chystali se vyrazit na cestu s cílem vylézt na kostel. Potkali však ještě známou, momentálně dámu v nesnázích, jíž se motali nohy a tak si řekli, že by bylo dobré doprovodit jí aspoň na tramvaj. Na tramvajové zastávce to ale stále vypadalo, že kůzlecí nohy ji daleko neodnesou a tak se ji vydali doprovodit až domů. U dveří jim nabídla azyl, který s lehkým zaváháním přijali. Jedno z největších gest večera však bylo půjčení kartáčku na zuby. V posteli dostal prstýnek, kterým otočil jako v Arabele a všichni najednou spali. Jo a taky mu v noci přistála můra na prstě. Druhý den si z odtahu auta a smrtelné rány pro peněženku nic nedělal. Hřál ho jen krásný pocit ze solidarity lidí předchozího večera a těšil se, až se s nimi opět potká... 

Noční topení se

   Už psal o své nejoblíbenější predstavě z dětství, o houpačce. Nedávno se bavili o snech, co znamenají a hlavně o pádech a dopadnutích ve snech. Vzpomněl si na jeden z nejhorších snů.

   Začal představou o houpačce. Houpal se v oblacích a najednou se něco porouchalo, spadnul z houpačky. Prolétal mraky a místy viděl zem. Všechno bylo tak neskutečně malé, že kromě několika měst, lesů, řek a jezer, nebylo možné nic rozeznat. Cestou k zemi se točil, nepadal jako z filmu, kdy roztáhnou ruce a letí břichem dolů. Byla to taková výška, že si ani neuvědomoval nebezpečí, jen v tom přetížení nemohl řvát, řvát v euforii jako na horské dráze. Najednou se rychle přiblížil k zemi a s tím přicházel i dopad. Bylo to nad jezerem. Před dopadem stihl zaregistrovat užívající si přátele na břehu, kteří ho v té rychlosti nezaregistrovali. Při pádu z takové výšky a v takové rychlosti čekal, že se o hladinu rozplácne, ale to se nestalo. Spadl do vody po nohách a zajel do hloubky, kam už světlo moc nesahalo. Nohami se zabořil do bahnitého dna jezera. Všude kolem byly vlnící se, provazovité rostliny do kterých se při snaze dostat se zpět k hladině, zamotával. Stále se však ale ještě nedostal z bahna, ve kterém měl zabořené nohy téměř po kolena. Začali mu docházet síly a kyslík. Začal lapat po dechu a přitom se nalokal vody. V tu chvíli se probudil. Nemohl však ještě nějakou chvíli chytit dech.

Dle snáře:

pád - úzkost, zranitelnost

lehký dopad - dobré věci

topit se - ztrpčuješ si sám život

LSD - letní dětský tábor

   Po spoustě letech byl na táboře. Už od začátku vzpomínal, jak jako dítě jezdil na tábory. Dělalo mu taky problém nechat děti dělat soutěže bez pomoci, bylo to přeci jen na nich, on jen dohlížel, aby se nezrakvily, jako se během těch pár dnů zrakvil on.

  Uložili děti, bylo po večerce, proběhla schůze a šlo se grilovat, pít. Seděl na lavičce obrácené ke grilu, aby jej hřál. Vedle něj seděli dvě hrdličky a on si psal s milenkou. Dopil gin. Po všem jídle, přejídání a zábavy, na něj padla únava, měl chuť se zase někam zašít. Přesunul se spacákem k ohni, kde pár vedoucích zpívalo "Z kostela zvon" od Nedvěda a on si najednou uvědomil, že je to celkem citlivá píseň i když je to táborovka a k tomu od Nedvěda. Nad hlavou měl nekonečno hvězd. Jak mu to chybí, ve velkoměstě je člověk rád, když vidí hvězd aspoň pár desítek. Snažil se rozeznat souhvězdí, ale stejně zná akorát Vozy a Orion. Stejně jako při hledání obrázků v mracích, hledal obrázky ve hvězdách. Nacházel ale jen antické hrdiny a jednorožce. V nohách ho hřál oheň a v obličeji chladila padající rosa. Náměšť. Při téhle písni se mu po posledním setkání s ní, tlačí slza. Bylo to při návštěvě čínského diktátora, kdy šel s tibetskou vlajkou a po proslovech zastánců lidských práv a bývalých disidentů se zpívala Náměšť. Připadal si jakoby zažil atmosféru “plyšové revoluce“. Nejvíc, ale stejně myslel na ní. Hned na první pohled ho okouzlila. Na další pohledy a setkání zjistil jak je krásná i uvnitř. Nemá však odvahu dát jí najevo své myšlenky. Teď už na něj ale padala únava. Praskání ohně, hvězdy, kytara, představy... co může být krásnější?!

Červivé brýle

   Vyjde ven z domu a okamžitě ho srazí k zemi těžký vzduch. Nedá se dýchat a smrdí jako ponožky po pár dnech v kanadách. Kouká za jak dlouho mu jede tramvaj, vybíhá. Ujíždí, zase jela o minutu dřív. ,,To jsou tak zkurvený zákony schválnosti! Když to stíhám jentaktak, jede dřív, když přijdu o pět minut dřív, má zpoždění.", říká si. Čeká na další a následně vyráží přes celé město, do své oblíbené kavárny, kde bude jako vždy odepisovat na dopisy. Tak rád je dostává... S většinou se nikdy nepotkal a s některými je v instagramovém vztahu. Stejně jako s Malinovou. Jsou si dost podobní. Občas si napíší i nějaké perverznosti, ale rychle si to zakáží. Přeci jen má přítele. Tedy, perverznosti píše hlavně on, je to přeci jen prase. Nedávno si psali o jeho práci, jak jí na to povolání změnil názor k lepšímu. Dostali se až k mrtvolám, ale utnul to. Nechce jí způsobit noční můry. Sám si ale rychle vybavil ty nejhorší případy. První mrtvola se kterou se v práci setkal, ta byla asi nejhorší. Tělo tam leželo dva týdny, než začalo smrdět až na chodbu. Potom, co se dostali do bytu, vyvalil se neskutečný puch, hnilobný, štiplavý, okamžitě vyvolávají dávicí reflex. Měl co dělat, aby se nepozvracel. Dost tomu smradu odpovídá maso zabalené do igelitu, nechané nekolik dní v pokojové teplotě. Nikdo by nechtěl ten igelit otevřít a čuchnout si. Nahé, nafouklé tělo, fialovo-černé barvy s flaškou vodky u ruky leželo v předsíni, takže se ani nedalo pořádně otevřít. Když se pokusil protáhnout kolem těla, aby na něj nešlápnul, málem uklouzl. Tělo už se začínalo ze spoda roztékat. To nejhorší ale teprve přišlo. Červi. Na mrtvole byli tři velikosti. V místech se zbytkem údu byli ti střední velikosti, těch bylo jen pár. Po celém těle se potom nahodile kroutili ti velcí. Podíval se na čeno-fialovou, nafouklou hlavu. V očních důlcích ale nebyly oči. Byli tam miniaturní červi. Stovky. Téměř po okraj zaplňovaly důlky a mrštně se hýbali. Nemohl najít klíče od bytu a tak musel stát s nohou mezi dveřmi a prahem, aby se nezabouchly dveře, než přijede koroner. Nekonečné desítky minut stál v průvanu hnilobného pachu mrtvoly a každou chvíli sklepával červy z bot. To byl asi jeho nejhnusnější zážitek. Možná snad ještě když prohrabával gauč pod rozteklou mrtvolou, v těch tělních tekutinách, jestli náhodou někde není zapadlá zbraň, jelikož ji zesnulý měl mít doma. Nejhorší mu ale vždycky přišel ten smrad, jenž nemůže nic překonat.  Najednou letí prudce brzdící, cinkající tramvají a potom přijde rána. Vidí jak od tramvaje ve smyku klouže Smart jako kulečníková koule od tága. Pojízdná rakev. Vždycky tomu autu tak říkal. Řidič Smartu vylézá, oklepává se, je v pořádku. Do kavárny dojde pěšky. 

Na skok v Normandii, nebo skok v Normandii?

   Normandie? Vypadá to jako hotel kousek od útesu, jako hotel z Poirota, ale mluví se tu francouzsky. Hladká architektura, noblesa, samé dámy a gentlemani, skvělé jídlo, pití, večírky. Ovšem večírky u klavíru nebo jazzové kapely, ne večírky u DJ's. Kolem hotelu nebylo moc míst, kde by stromy poskytli stín, naopak, nebyl tu téměř žádný. Až k útesu byla jen mírně kopcovitá louka, posetá trávou, dlouhou až ke kotníkům, ve které byly sem tam vyšlapané pěšiny. Jako vždy tu byl sám. Seznámil se tu s párem, který měl dvě děti. Děti stále někde pobíhaly a tak si vlastně ani nevzpomíná, jak vypadaly. Domluvili se, že následující den půjdou odpoledne na pláž. Bylo to krásné odpoledne. Slunce nepálilo, ale příjemně hřálo. Od kanálu vanul teplý vítr, který si hrál s jejími bílými šaty a stuhou na klobouku. Poté, co dorazili k útesu, zjistili, že je trochu vyšší, než se zdálo. Na pláž se dalo dostat po dvou žebřících, které nebyli nijak připevněné k útesu. Rozhodl se tedy, že půjde první a bude z boku jistit žebřík, po kterém půjde nová přítelkyně jako první. Začal tedy lézt čelem k útesu na žebřík a v tom si vykopnul jednu šprušli. Zjištění, že jsou pouze nacvakávací, nikomu z přítomných na odvaze nepřidalo. Nová přítelkyně začala přesto lézt na žebřík, stejně jako on, čelem k útesu. Její muž ji přidržoval shora, zatímco F. ji pro větší pocit bezpečí, z boku přidržoval nataženou ruku na zádech. Najednou si uvědomil, že se moc naklání a žebřík se s ním začínal jemně houpat. Okamžitě stáhl ruku zpět a připlácnul se k němu. Žebřík se okamžitě přirazil zpět k útesu. Podíval se dolů. Zdálo se, že to na pláž musí být snad sto metrová hloubka. Omluvil se páru, že jim nepomůže. Měl spoustu starostí sám se sebou. I přesto, že to etiketa nedovoluje – mohl totiž ženě vidět pod sukni, začal pomalu lézt po žebříku dolů. Cítil, jak se žebřík odráží a přiráží od útesu zpět k útesu. Měl divný pocit v žaludku. Možná to byla závrať z té výšky, strach, že se žebřík moc odrazí od útesu a on spolu s žebříkem bude padat zády do kanálu, nebo že si prostě vykopne šprušli a poletí volným pádem na pláž. Koukl se zpět nahoru. Viděl, jak žena stále zápasí s odpoutáním se od muže, aby mohla samostatně slézt na pláž. Najednou ucítil ještě divnější pocit v žaludku a všiml si, jak se špička jeho žebříku vzdaluje od horní hrany útesu... Lakmé! Se zalepenýma očima típnul budík a témeř okamžitě zase usnul.

Přicházejí a odcházejí... přátelé

   Byl to jeho sen, oživovat starý nábytek. Lásku ke dřevu chová už odmalička, a nyní se to proměnilo téměř v amatérskou truhlařinu. Skoro všechen nábytek, jenž má doma byl na rozštípání, nebo prožraný červotočem, a teď dělá parádu jako před desítkami let. A před pár měsíci se to stalo. Jeho přítelkyně A., kterou považuje jako jednu z nejbližších, dala výpověď v korporátu a chystala se přesně takovou věc rozjet – opravovat staré kousky nábytku, sbírat k nim příběhy jejich majitelů a potom je za dostupnou cenu prodávat dál. Horlivě se tedy chtěl do projektu také zapojit. Do projektu se už od začátku zapojila také jeho ex. Projekt se pomalu rozjížděl a on chyběl u málokteré události, odvozu, shánění nábytku a konečně jeho opravování nebo jak on říká – oživování. Jak to tak ale bývá, přišel rozchod a spolu s tím se musel odtrhnout nejen od přátel, kteří se mu stali rodinou, ale i od nábytku.

   Nábytek mu chybí, ale co mu trhá srdce víc jsou chybějící přátelé. Jistě, přišel mezi ně jako přítel jejich kamarádky, ale A. znal přeci daleko dřív. I přestože jim napsal, že se s nimi rád potká, vztah mezi nimi pomalu utichl. Nejvíc ho ale mrzí právě umírající přátelství s A. Už mu nedá vědět, že budou stěhovat nábytek i přestože jí několikrát říkal, ať mu dá vědět, protože jí rád pomůže. Nebo mohou aspoň někam zajít. Když se naposledy viděli, přišel si jako známý, kterého minula na nějaké sešlosti, kde byli představeni a skočilo to podáním ruky. Jakoby se všechny ty festivaly, cesty kousek i daleko na Balkán, nikdy nestali a oni se neznali.

   Poznal ji, když byl sám na festivalu, sám, tenkrát v tom temném období. Vyzval ji k tanci, potom šli do parku, vypili spoustu vína a vrátili se až těsně nad ránem, kdy jí jel vlak a její přátelé na ni byli troch naštvaní, protože ten vlak měl odjíždět za nepříliš dlouhou chvíli. Vyměnili si čísla, párkrát si vyšli a stalo se z toho velké přátelství. Až do teď. Jasně, lidi se někam posouvají, ale tohle je spíš výběrem mezi dvěma lidmi. A on je nejvíc naštvaný na to, že za to všechno pravděpodobně může jeden posraný rozchod...

Tak trochu jiný dopis

   Píše si dopisy se spoustou lidí a většinu z nich nikdá neviděl. Využívá jak Českou, tak Slovenskou a Německou počtu. Jednoho dne mu ale přišel dopis, který neseděl k žádnému dopisovateli/ce - byla to zelená obálka, při bližším zkoumání zjistil, že to má být list a na něm beruška. Kvalita zpracování byla fotografická, takže beruška byla rozeznatelná velice dobře. Další vykolejení mu přineslo jméno. Seděla adresa, příjmení, ale jmenuje se snad Jaroslav? Uvnitř byla fotografie nepříliš hezkého muže a dopis o tom, jak se odesílatel potkal s oním Jardou na Prague Pride a chtěl by ho opět potkat. Bylo mu dopisovatele líto, ale uvedl pouze zpáteční adresu. Dlouho mu ležel dopis na stole a zvažoval, zda mu neodepíše, že si obstaral špatnou adresu. Kdyby v dopise uvedl telefon, bylo by to rychlejší, ale odepisovat někomu na dopis, když vám pošle obálku jak pro babičku... Uplynulo několik dní a začínal být k dopisu apatický, až při vynášení papíru skončil společně s dalším papírovým odpadem v modrém kontejneru a on tak tuto událost vymazal ze svého světa.

   Po několika měsících, seděl s materiály ke zkoušce z teorie práva (mimochodem hrozná sračka), zazvonil zvonek. To se často nestává, takže vyběhl od učení a chopil se sluchátka v němž se ozval zoufalý hlas, který řekl něco jako: „Ahoj, to jsem já “někdo odněkud“, otevřeš mi?“. Jelikož má souseda u kterého pravidelně navštěvují uživatelé drog a zvonek mu tak zvoní docela často, řekl si, že má člověk u dveří nejspíš takový absťák, že zmáčkl špatný zvonek, a tak pohotově zareagoval slovy: „To bude omyl, asi jste si spletl zvonek“. Zvoník odpověděl: „Já hledám Jardu “příjmení“, tři dny jsem hledal adresu, to nejsi ty? Tak to se omlouvám, zkusím to znovu“. S pozdravem položil sluchátko zvonku a v tu chvíli mu to došlo – onen odesílatel dopisu. Šel zpět k učení a zvonek opět zazvonil, ale to už se mu nechtělo jít zpět. Zkoušel zvonit asi deset minut a on váhal, jestli má jít dolů a vysvětlit mu to. Proti zvoníkovi hrála skutečnost, že někoho nahání i přesto, že nereagoval na jeho dopis, dorazí téměř k jeho dveřím a zkouší to znovu. To mu přišlo nevhodné. Zvonek přestal zvonit, pustil si CocoRosie, jelikož už se blíží koncert, ubalil si cigaretu a užíval si další teplý večer.

O práci policisty? Možá trochu.

   Je krásně, sedí ve stínu lípy, skrz její korunu prosvítají kousky slunce a fouká slabý, teplý vítr. Je mu neskutečně zle. Má z těch kafí zkažený žaludek? No a co, objednává si další, měl v práci náročnou noc. Vlastně o tom chtěl psát, ale našel si editorku a ta mu řekla, že je to moc útočné. Napsal proto jen tu část o tom, jak náročná je práce policisty, kdy jsou pod neustálým tlakem vedení, médií a útoků společnosti. To se přeci nemůžete divit, že jsou policisté občas zpruzení a nebo jim bouchnou saze. Jasně, ví, že je u policie spousta namistrovanejch kreténů, co si honí ego, ale ne všichni jsou takoví a když budete k normálnímu bengošovi přistupovat s respektem, zajisté vám to vrátí a možná vás ještě odveze na autobus, abyste ho stihli. Ví o čem mluví, mluví z vlastní zkušenosti, kdy udělal dobrých skutků víc než dost, ale ani jemu se nechce být milý na lidi, co k němu přistupují jako k lůze co mlátí lidi a dává pokuty.

   Takže tedy, o tom nakonec nepsal. Četl si krásný dopis s krásným obsahem, užíval si to krásné počasí a kávu. Opodál sral pes s talířem kolem krku a když jeho panička zabořila své prsty do onoho výkalu (i když byl mezi její kůží a hovnem, igelitový pytlík), vzpomněl si, jak se tomu Hitler vysmíval, znechuceně podivoval. Aspoň tedy v knize "Už je tady zas". Z reproduktorů začal hrát Ray Charles a on si s cigaretou v puse začal podupávat. Už dlouho nebyl tančit. Dnes odpověď na dopis rozhodně nedopíše, je v něm moc únavy a zase se celý den třese. Už tolikrát říkal, že ty noční a absence spánku nemají dobrý vliv na jeho zdraví, ale nechce jít spát, aby usnul brzy večer a najel na denní režim. Má chuť na něco sladkého i když poslední dobou spořádá sladkého rozhodně víc, než je zdrávo. Ale co, na jeho váhu to nemá žádný vliv a tak si to užívá. Je to jedna z nejlepších drog, hned po sexu. Diví se, že to někdo nemůže zbožňovat, ale na druhou stranu chápe, že každý má své jo a své ne, co se potěšení týče. Okusuje náramek ze sladkých korálků, zavírá oči a sluní se v paprscích slunce, které už je tak nízko, že mu lípy nestíní. Zase sní a přitom sám...

Houpačka

   Prší, padají kroupy, prší z boku, fouká. Je promočený a je mu zle. Tohle “zle“ zná, není to opice, je to nemoc. Ráno byl zmatený, co mu vlastně je. Je přespalý, protože se dlouho nevyspal víc jak 5 hodin v kuse, má vlčí mlhu, protože usnul s čočkami, škrábe ho v krku, protože včerejšek přežil bez cigarety? Bohužel, udělá si čaj z mateřídoušky a šalvěje s medem a rychle to do sebe kopne, než vyrazí. Cestou se mu honí spousty myšlenek. Teď je to počasí, kdy by zmokl a mohl celý den promilovat, ale chvíli na to začne svítit slunce a ta myšlenka opadá. Vytahuje z mokré, studené kapsy telefon a přepíná písničky. Snaží se nemyslet na ten tlak v hlavě, na to jak ho řežou čočky v očích a jak ho studí promočené kalhoty. Přemítá nad tím, co psal do dopisů, co napíše do dopisů. Každý dopis je originál, to je jeho myšlenka a snaží se jí být věrný. Vzpomněl si na tu představu z dětství, kterou si teď málokdy připomene, je mu přitom trochu špatně, má závrať a vůbec. Na houpačku už se tak často nedostane.

  Byla to nejspíš představa způsobená častým pobytem na letišti, kdy jeho děda byl parašutista a on se tak každé léto motal kolem Anduly (pro nezasvěcené to je dvouplošník s označením Antonov An-2). Už vlastně ani neví, kdy ta představa přišla. Byli mu tři, čtyři, nebo pět? Určitě chodil ještě do školky. Jednoho teplého, letního podvečera šel na hřiště. Ve vsi kde bydlel to bylo hřiště pod kostelem. Kostel nabízel zázemí pro odvážnější, kteří dokázali vylézt na jeho zídku a z té buď na neprozkoumaný hřbitov u kostela, nebo majestátné lípy. Jakmile člověk seskočil na “druhou stranu“ pohltil jej stín. Vždy to mělo závoj něčeho zakázaného a ve stínu stromů, zídky a náhodně rozmístěných hrobů, to vytvářelo tak trochu pekelnou atmosféru. Před zídkou bylo prosluněné hřiště a za ní byl stín, místo kam nikdo neviděl. Málokdo se tam proto odvážil. Teď už se ale na hřišti blížil k houpačkám. Orezlá konstrukce, vyšoupané dráhy od brždění, které se po dešti pro děti bez holinek proměnily v nejnebezpečnější část hřiště a ošoupaný dřevěný sedák, jenž spojoval dvě orezlé tyče zavěšené na orezlé konstrukci. Jak už ale víte, byl teplý, letní podvečer a tudíž ve vyšoupaných dráhách praskalo vysychající bahno. Mohl se proto začít nesměle houpat. Ještě úplně neuměl synchronizovat houpání s tělem a tak se mu nedařilo dostat se do maximální výšky, kdy člověk začal nadskakovat na sedáku a začal si uvědomovat nebezpečí konstrukce, která ho může zradit. Tentokrát se mu to skoro podařilo, ale to není důležité, důležité je, že při houpání zavřel oči. Zavřel oči a přicházely představy. Už vlastně ani neví, co všechno si představoval, ale pamatuje si tu jednu. Tu, kterou si při zavření očí na houpačce pokaždé představí.

   Tak tedy, chytil se studených tyčí, na kterých cítil nerovnosti v laku způsobené rzí, odrazil se a kmital nohami dopředu a dozadu. Rozhoupal se, ovíval ho teplý vítr a slunce už začínalo ztrácet sílu. V tu chvíli zavřel oči a přišla ta představa. Představoval si, jak je zavěšený na Andule, slyšel to hučení vrtule a cítil jak se vzduch stává chladnějším při prolétávání mrakem. Netrápila ho výška, nekoukal se dolů, neuvědomoval si nebezpečí chatrné konstrukce, prostě si jen užíval tu volnost. Bylo mu krásně i když měl v žaludku divný pocit z toho beztíží. Po nějaké době otevřel oči a seskočil, spadnul na zem a odřel si koleno, přičemž okamžitě zapomněl na ten stav beztíže. Zapomněl na něj však jen do dalšího houpáni, kdy se mu vše vybavilo a od té doby je to nedílnou součástí jeho rozkmitání nohou na houpačce.

Je sucho, nebo se výrazně proměňuje fyziologie holubů?!

   Dnes jsem zažil situaci, jež je toho důkazem. Jako vždy jsem čekal na autobusáku Palmovka. (pro ty, kteří neví - už při výstupu z metra na povrch si musíte dávat pozor, abyste na schodech neuklouzli v té hromadě holubích hoven, na povrchu se potom nachází převážně místa s podobnou koncentrací holubinců na 1m2 a takovéhle super, protivandalské koše (viz foto - fleky a bílá barva jsou holubince), které tam nejspíš nedávno dodal Institut plánování a rozvoje Prahy)

   Zírám na (nejspíš) nejdelší přechod pro chodce na světě, stojím v "zóně mimoholubinců", což je na obrubníku, takže čekám jestli dostanu plácanec náhodným holubincem, nebo zrcátkem od prolítávajících autobusů a najednou se to stalo.

   Něco mě cvrnklo do hlavy. V tu chvíli se mi zlepšily smysly na úroveň vlka a já slyšel, jak nademnou po konstrukci autobusáku cupitá holub. Zachoval jsem klid, pomalu si sáhnul na ono místo na hlavě, kde jsem nezachytil žádný cizí předmět ani tekutinu. Podíval jsem se proto do kapuce a tam to bylo. Holubí, suchej bobek.

   Z toho vyvozuju, že je za A) takové sucho až holubi serou suchý hovna, nebo za B) holubi zaměnili kloaku za klasický dvouděrný systém.

Už se zase usmívá

   Čte si o Muskovi, je úžasné co dokázal. Lidi na něj koukají, ale to je nejspíš kvůli krvavé ráně na čele. Zase si dal do držky, když uklouzl na kluzké kládě v lese. Dnes se celý den usmívá. Usmívá se už delší dobu. Po tom depresivním období někoho potkal a včera ji poprvé políbil.

   Mluvili o malířích, našli společnou lásku v Zahradě pozemských rozkoší. V Boshovi. Vyprávěl jí o tom jak vyrostl na Dalím, ale ten už je na ni moc. Chvíli jí vyprávěl o mravencích a berle, o tom jak se dostali do jeho děl. Po tom, co oponovala, že Dalí je prostě moc hladký, letmo ji políbil. Napětí náhle opadlo a začalo se pod nimi vrásnit prostěradlo. Oba jsou mazlové. A vůbec, když je s ní... musí se stále usmívat. Není na tak usměvavou bytost zvyklý. Navíc ty dolíčky. Padla půlnoc a ona musí odejít. Není však popelka, jen mu dala aspoň na chvíli přednost před prací, musí ještě pracovat na filmu. Doprovodí ji na tramvaj i když oklikou, protože ta první, noční ujela. Cestou zpět má chuť tančit a zpívat si Singing in the rain. Když prochází kolem polorozbořené zídky starého, opuštěného depa, zahlédne oheň a u něj sedící lidi. Rozeběhne se domů. Sbalí zbytek vína, přibalí pivo a fotoaparát. Přeleze bránu a vydá se k ohni. Sedí u něj pár, bezdomovecký pár. Přisedne si k ohni a zeptá se, zda jim nebude vadit, když si je vyfotí. Vzduchem začnou lítat otázky proč a na co?! Po vysvětlení jeho lásky k focení života na ulici dostane povolení. Bez otálení dá páru jako kompenzaci plechovku s pivem. Začne se vyptávat. Žijí tu už dva roky, mají plně vybavenou kuchyň, flašky od chlastu používají na kuželky a čisté ložní prádlo, které vyprané a zabalené, našli při jednom z pátrání v popelnicích. Pepa, to je ten výřečnější, zapíná baterku a provádí ho po hale. Sednou si zpět k ohni. Dokouří cigaretu, dopije víno a rozloučí se. Zamlklá žena na něj od ohně zavolá: „Měj se krásně, človíčku“. Nebyli vulgární, nesmrdělo to tam, měli tam čisto, nebyli ožralí a byli tuze milí. Přeje jim, aby se měli stále krásně. Míří zpět domů a usmívá se zase o něco víc.

   Teď už ale dorazil do kavárny a otevírá dopis od jeho nejlepšího přítele, pečlivě zalepený dopis. Je to vlastně jeho jediný dopisovatel, píše si jen se ženami. Ještě, že má u sebe rybičku, kterou se snaží jako správný muž mít stále v kapse. Čte, další vlna štěstí a radosti. Mrzí ho ale, že už se tolik nevídají. Je z něho snad opravdu pražák? Ne, nikdy! Aspoň prozatím. Koupil tu sice byt, má tu práci, ale je pyšný na to, co má v občance. Je to přeci jen jedno z nejkrásnějších měst v Evropě a i když tam chcípl pes, je to pro něj “doma“. Dopíjí kávu, balí cigaretu, objednává pivo. Zabíjí čas před sexem na Klinice. Při té slovní hříčce se usmívá. Jde s kamarádkou na přednášku o sexu do Šiškovské Kliniky. Přichází už několikátá zpráva, snaží se s Dolíčkovou domluvit na dalším setkání, na společně strávené noci, kterou zakončí několikachodovou snídaní. Už se na to všechno těší, na tu noc, na to, až ji probudí tácem plným jídla a pití. Tenhle týden to však nebude. Všechny karty hrají proti, ale vždyť není všem dnům konec. Má najednou na věci zase pozitivnější pohled.

   Uvědomil si časový posun, nenechal totiž své hodinky podlehnout letnímu času a tak vybíhá téměř bez placení.

Podobnost s Tvým princem je čistě náhodná

   Zavře za sebou dveře, překročí fotoaparát, rozkopnuté boty. Ano, ty boty ze kterých měl tenkrát takovou radost. Jeho první Baťovky. Jejich záře je teď ale mnohem dál než za Zenitem, ležícím vedle nich. Klasicky rozmístí oblečení na věšák, hodí batoh ke stolu a jde si sednout do křesla. Už je v něm skoro vysezená ta boule, po tom co jej znovu vycpal a očalounil. Kontroluje telefon. Pořád nic. Už má rozmlácenou duši, od toho jak neustále dostává košem. Dlouze sedí a přemýšlí jaký je jeho smysl, proč se tu musí takhle trápit. Je tu ticho, jen praskající potrubí topení a hekání rozdávajících si to sousedů. Už to nemůže vydržet, to nutkání je silnější. Jde do kuchyně a bere nůž. Ten střední bude stačit, je pěkně úzký a projede vším. Zabodne jej a v tom vystříkne červená barva. Zasraná paprika. Zahledí se na víno. Ví, že je půst, ale co, už si to zaslouží, začne se utápět v alkoholu. Nejdřív otevře to nejhnusnější, co dostal posledně od návštěvy. Ty lepší si nechá pro návštěvy. Ale ty co se vyznají. První lok. Tak takhle asi chutná Poezie. Vodová, nakyslá chuť. Pije dál. Po půl lahvi to přestává vnímat. Vzpomněl si na to co říkala. Skvělý a pozorný milenec, nebo tak nějak. Ale k čemu mu to je? K hovnu. Je problém v placce na bundě? Je problém v tom co je na placce? Srdce v píči, zatřese hlavou, píča v srdci je to. Začne se usmívat. Bavil se s ní o tom, že chlap nezažil sex, pokud se neudělal s prstem v zadku. A co teprve když se při tom udělal do jejího hebkého, pevného zadku. Pračka, zase ten zvuk, jako když startuje letadlo. Na té to chtěl taky zkusit, ale nevylezli z postele. Hlavně taky nepral, když tam byla. Všechno to ale byla předem domluvená víkendová akce, neznali se a taky to tím skončilo. 

Poem intestinum #2

Láska na internetu

Posíláš pusu.
Ta je pro mne?
Arytmie?
To ty za to můžeš,
buší.
Otvírám kalendář,
mohu,
Propadám se,
míjím sousedy,
sklep.
Je tu ještě signál?

Poem intestinum #1

Vztah ve 21. století

Potkal jsem Ji,

je jaro.

Miluji ji,

oplatky se nepečou?

Cestovali jsme spolu,

bydleli jsme spolu,

už jsme spolu nespali.

Odstěhovala se.

Je zima.

Spíme spolu.

Miluje mne,

nedokáži jí to oplatit.

Nesmíme se vidět.

Na nás ať přijde potopa!

   Budí mě zpráva, usnul jsem po obědě. Jsem doma. To znamená procházku po lesích se svou věrnou přítelkyní, kterou ani křipka nepřekazí. Vždy se na to těším, Krušné hory, samý strom, čerstvý vzduch... Bohužel je procházka lesem v poslední době čím dál obtížnější.

   Ještě na kraji lesa se rozlézají odpadky z pytlů, suť ze stavby a pneumatiky. Na místech, kde byly stromy, jsou blátivé koleje od těžké techniky, místo lesa, jsou tu močály. Už mi nedělá takovou radost se tu procházet. A ty malé pařezy! Tady byly břízky ze kterých jsem celou zimu chodil sklepávat sníh a led, aby se neohýbaly až k zemi, aby nepopraskaly. Oni je pokáceli. Proč? Nebyly zase tak blízko u cesty, zachránil jsem je a oni to zničili. Začalo mi být úzko, padala už tma a já měl mokro v botách. Ale nebylo mi úzko jako posledně, kdy jsem ze samé úzkosti dostával téměř záchvaty smíchu. Tentokrát mi bylo do pláče. Přál jsem si víc katastrof, víc trestů pro lidstvo, za to jak se k přírodě chováme.

   Chováme se jako by nám bylo jedno, že po nás přijde potopa, ale měla by přijít na nás. Vždyť si dneska nemůžu dát ani mou oblíbenou sušenku, protože je v ní ten laciný zabiják zdraví a přírody - palmový olej.

Představa

   Někdy, vyčerpaný po probděných nocích s chladnými rány, obklopen samotou, představuji si, lepím vzpomínky...

   Představuji si teplý letní večer, kdy chodníky jsou ještě stále rozpálené, ale tráva začíná vlhnout. Voní. Odpoledne ji totiž posekali. Ještě ani nestihla uschnout v seno. Jdeme jinou chůzí než chodíváme. Všechno je to jiné, ale při tom stejné, jsou to přeci jenom střepy vzpomínek. Přicházíme na to místo se smíchem, má krásný úsměv, ale víc mi není dovoleno vidět. Roste ve mě napětí, stoupá mi alkohol do hlavy. "Tady!", řekneme si a lehneme si na vonící trávu. Nevím jaký má hlas. Ležíc na zádech, zapichujeme prsty do hvězd, vymýšlíme jim příběhy. Smějeme se. Jsme uvolnění. Dotýkáme se hlavami, ale ještě nemáme odvahu se na sebe podívat. Ruce těžknou a potkávají se, proplétají se v prstech, padají dolů. Těla se otáčí na bok, nosy se dotýkají, prohlubuje se nám dech. Ale teď ještě ne. Ruce se rozpletli a prsty jako pírko poletují po jejím rameni, krku, lalůčku, tváři a zajíždí do vlasů, kde ztěžknou, jemně se sevřou. Vidím detaily, ale stále nevidím její tvář. Vidím jak se skrze rty hluboce nadechuje, ale víc nemohu spatřit. Nosy se o sebe začínají bortit, rty se navzájem roztékají a spojují. Prsty dál poletují po těle, jsou čím dál odvážnější. Krajka. Přejíždí po ní, pod ní. Hebká kůže. Necítím její vůni. 

   Inspirováno Křehkou.

Je mi úzko

   Všude kolem tma, temná tma, která už se nemá kam rozpínat a tak já se musím zmenšovat, zcvrkávat. Mé srdce lapá po dechu, zase dostalo smrtelnou ránu, já lapám po dechu a kolem krku provaz utkaný z obklopující temnoty, stahuje se, nemohu dýchat, nemohu polknout...