Budí
mě zpráva, usnul jsem po obědě. Jsem doma. To znamená procházku
po lesích se svou věrnou přítelkyní, kterou ani křipka
nepřekazí. Vždy se na to těším, Krušné hory, samý strom,
čerstvý vzduch... Bohužel je procházka lesem v poslední době
čím dál obtížnější.
Ještě
na kraji lesa se rozlézají odpadky z pytlů, suť ze stavby a
pneumatiky. Na místech, kde byly stromy, jsou blátivé koleje od
těžké techniky, místo lesa, jsou tu močály. Už mi nedělá
takovou radost se tu procházet. A ty malé pařezy! Tady byly břízky
ze kterých jsem celou zimu chodil sklepávat sníh a led, aby se
neohýbaly až k zemi, aby nepopraskaly. Oni je pokáceli. Proč?
Nebyly zase tak blízko u cesty, zachránil jsem je a oni to zničili.
Začalo mi být úzko, padala už tma a já měl mokro v botách. Ale
nebylo mi úzko jako posledně, kdy jsem ze samé úzkosti dostával
téměř záchvaty smíchu. Tentokrát mi bylo do pláče. Přál
jsem si víc katastrof, víc trestů pro lidstvo, za to jak se k
přírodě chováme.
Chováme
se jako by nám bylo jedno, že po nás přijde potopa, ale měla by
přijít na nás. Vždyť si dneska nemůžu dát ani mou oblíbenou
sušenku, protože je v ní ten laciný zabiják zdraví a přírody - palmový olej.
Žádné komentáře:
Okomentovat