Po
spoustě letech byl na táboře. Už od začátku vzpomínal, jak jako dítě jezdil na tábory. Dělalo mu taky problém nechat děti dělat soutěže bez pomoci, bylo to přeci jen na nich, on jen dohlížel,
aby se nezrakvily, jako se během těch pár dnů zrakvil on.
Uložili
děti, bylo po večerce, proběhla schůze a šlo se grilovat, pít.
Seděl na lavičce obrácené ke grilu, aby jej hřál. Vedle něj
seděli dvě hrdličky a on si psal s milenkou. Dopil gin. Po všem
jídle, přejídání a zábavy, na něj padla únava, měl chuť se
zase někam zašít. Přesunul se spacákem k ohni, kde pár vedoucích zpívalo "Z kostela zvon" od Nedvěda a on si najednou
uvědomil, že je to celkem citlivá píseň i když je to táborovka a k tomu od Nedvěda.
Nad hlavou měl nekonečno hvězd. Jak mu to chybí, ve velkoměstě
je člověk rád, když vidí hvězd aspoň pár desítek. Snažil se
rozeznat souhvězdí, ale stejně zná akorát Vozy a Orion. Stejně
jako při hledání obrázků v mracích, hledal obrázky ve
hvězdách. Nacházel ale jen antické hrdiny a jednorožce. V nohách
ho hřál oheň a v obličeji chladila padající rosa. Náměšť.
Při téhle písni se mu po posledním setkání s ní, tlačí slza.
Bylo to při návštěvě čínského diktátora, kdy šel s
tibetskou vlajkou a po proslovech zastánců lidských práv a
bývalých disidentů se zpívala Náměšť. Připadal si jakoby
zažil atmosféru “plyšové revoluce“. Nejvíc, ale stejně myslel na
ní. Hned na první pohled ho okouzlila. Na další pohledy a setkání
zjistil jak je krásná i uvnitř. Nemá však odvahu dát jí najevo
své myšlenky. Teď už na něj ale padala únava. Praskání ohně,
hvězdy, kytara, představy... co může být krásnější?!
Žádné komentáře:
Okomentovat