Houpačka

   Prší, padají kroupy, prší z boku, fouká. Je promočený a je mu zle. Tohle “zle“ zná, není to opice, je to nemoc. Ráno byl zmatený, co mu vlastně je. Je přespalý, protože se dlouho nevyspal víc jak 5 hodin v kuse, má vlčí mlhu, protože usnul s čočkami, škrábe ho v krku, protože včerejšek přežil bez cigarety? Bohužel, udělá si čaj z mateřídoušky a šalvěje s medem a rychle to do sebe kopne, než vyrazí. Cestou se mu honí spousty myšlenek. Teď je to počasí, kdy by zmokl a mohl celý den promilovat, ale chvíli na to začne svítit slunce a ta myšlenka opadá. Vytahuje z mokré, studené kapsy telefon a přepíná písničky. Snaží se nemyslet na ten tlak v hlavě, na to jak ho řežou čočky v očích a jak ho studí promočené kalhoty. Přemítá nad tím, co psal do dopisů, co napíše do dopisů. Každý dopis je originál, to je jeho myšlenka a snaží se jí být věrný. Vzpomněl si na tu představu z dětství, kterou si teď málokdy připomene, je mu přitom trochu špatně, má závrať a vůbec. Na houpačku už se tak často nedostane.

  Byla to nejspíš představa způsobená častým pobytem na letišti, kdy jeho děda byl parašutista a on se tak každé léto motal kolem Anduly (pro nezasvěcené to je dvouplošník s označením Antonov An-2). Už vlastně ani neví, kdy ta představa přišla. Byli mu tři, čtyři, nebo pět? Určitě chodil ještě do školky. Jednoho teplého, letního podvečera šel na hřiště. Ve vsi kde bydlel to bylo hřiště pod kostelem. Kostel nabízel zázemí pro odvážnější, kteří dokázali vylézt na jeho zídku a z té buď na neprozkoumaný hřbitov u kostela, nebo majestátné lípy. Jakmile člověk seskočil na “druhou stranu“ pohltil jej stín. Vždy to mělo závoj něčeho zakázaného a ve stínu stromů, zídky a náhodně rozmístěných hrobů, to vytvářelo tak trochu pekelnou atmosféru. Před zídkou bylo prosluněné hřiště a za ní byl stín, místo kam nikdo neviděl. Málokdo se tam proto odvážil. Teď už se ale na hřišti blížil k houpačkám. Orezlá konstrukce, vyšoupané dráhy od brždění, které se po dešti pro děti bez holinek proměnily v nejnebezpečnější část hřiště a ošoupaný dřevěný sedák, jenž spojoval dvě orezlé tyče zavěšené na orezlé konstrukci. Jak už ale víte, byl teplý, letní podvečer a tudíž ve vyšoupaných dráhách praskalo vysychající bahno. Mohl se proto začít nesměle houpat. Ještě úplně neuměl synchronizovat houpání s tělem a tak se mu nedařilo dostat se do maximální výšky, kdy člověk začal nadskakovat na sedáku a začal si uvědomovat nebezpečí konstrukce, která ho může zradit. Tentokrát se mu to skoro podařilo, ale to není důležité, důležité je, že při houpání zavřel oči. Zavřel oči a přicházely představy. Už vlastně ani neví, co všechno si představoval, ale pamatuje si tu jednu. Tu, kterou si při zavření očí na houpačce pokaždé představí.

   Tak tedy, chytil se studených tyčí, na kterých cítil nerovnosti v laku způsobené rzí, odrazil se a kmital nohami dopředu a dozadu. Rozhoupal se, ovíval ho teplý vítr a slunce už začínalo ztrácet sílu. V tu chvíli zavřel oči a přišla ta představa. Představoval si, jak je zavěšený na Andule, slyšel to hučení vrtule a cítil jak se vzduch stává chladnějším při prolétávání mrakem. Netrápila ho výška, nekoukal se dolů, neuvědomoval si nebezpečí chatrné konstrukce, prostě si jen užíval tu volnost. Bylo mu krásně i když měl v žaludku divný pocit z toho beztíží. Po nějaké době otevřel oči a seskočil, spadnul na zem a odřel si koleno, přičemž okamžitě zapomněl na ten stav beztíže. Zapomněl na něj však jen do dalšího houpáni, kdy se mu vše vybavilo a od té doby je to nedílnou součástí jeho rozkmitání nohou na houpačce.

Žádné komentáře:

Okomentovat