Prší,
padají kroupy, prší z boku, fouká. Je promočený a je mu zle.
Tohle “zle“ zná, není to opice, je to nemoc. Ráno byl zmatený,
co mu vlastně je. Je přespalý, protože se dlouho nevyspal víc
jak 5 hodin v kuse, má vlčí mlhu, protože usnul s čočkami,
škrábe ho v krku, protože včerejšek přežil bez cigarety?
Bohužel, udělá si čaj z mateřídoušky a šalvěje s medem a
rychle to do sebe kopne, než vyrazí. Cestou se mu honí spousty
myšlenek. Teď je to počasí, kdy by zmokl a mohl celý den
promilovat, ale chvíli na to začne svítit slunce a ta myšlenka
opadá. Vytahuje z mokré, studené kapsy telefon a přepíná
písničky. Snaží se nemyslet na ten tlak v hlavě, na to jak ho
řežou čočky v očích a jak ho studí promočené kalhoty.
Přemítá nad tím, co psal do dopisů, co napíše do dopisů.
Každý dopis je originál, to je jeho myšlenka a snaží se jí být
věrný. Vzpomněl si na tu představu z dětství, kterou si teď
málokdy připomene, je mu přitom trochu špatně, má závrať a
vůbec. Na houpačku už se tak často nedostane.
Byla
to nejspíš představa způsobená častým pobytem na letišti, kdy
jeho děda byl parašutista a on se tak každé léto motal kolem
Anduly (pro nezasvěcené to je dvouplošník s označením Antonov
An-2). Už vlastně ani neví, kdy ta představa přišla. Byli mu
tři, čtyři, nebo pět? Určitě chodil ještě do školky. Jednoho
teplého, letního podvečera šel na hřiště. Ve vsi kde bydlel to
bylo hřiště pod kostelem. Kostel nabízel zázemí pro odvážnější,
kteří dokázali vylézt na jeho zídku a z té buď na
neprozkoumaný hřbitov u kostela, nebo majestátné lípy. Jakmile
člověk seskočil na “druhou stranu“ pohltil jej stín. Vždy to
mělo závoj něčeho zakázaného a ve stínu stromů, zídky a
náhodně rozmístěných hrobů, to vytvářelo tak trochu pekelnou
atmosféru. Před zídkou bylo prosluněné hřiště a za ní byl
stín, místo kam nikdo neviděl. Málokdo se tam proto odvážil.
Teď už se ale na hřišti blížil k houpačkám. Orezlá
konstrukce, vyšoupané dráhy od brždění, které se po dešti pro
děti bez holinek proměnily v nejnebezpečnější část hřiště
a ošoupaný dřevěný sedák, jenž spojoval dvě orezlé tyče
zavěšené na orezlé konstrukci. Jak už ale víte, byl teplý,
letní podvečer a tudíž ve vyšoupaných dráhách praskalo
vysychající bahno. Mohl se proto začít nesměle houpat. Ještě
úplně neuměl synchronizovat houpání s tělem a tak se mu
nedařilo dostat se do maximální výšky, kdy člověk začal
nadskakovat na sedáku a začal si uvědomovat nebezpečí
konstrukce, která ho může zradit. Tentokrát se mu to skoro
podařilo, ale to není důležité, důležité je, že při houpání
zavřel oči. Zavřel oči a přicházely představy. Už vlastně
ani neví, co všechno si představoval, ale pamatuje si tu jednu.
Tu, kterou si při zavření očí na houpačce pokaždé představí.
Tak
tedy, chytil se studených tyčí, na kterých cítil nerovnosti v
laku způsobené rzí, odrazil se a kmital nohami dopředu a dozadu.
Rozhoupal se, ovíval ho teplý vítr a slunce už začínalo ztrácet
sílu. V tu chvíli zavřel oči a přišla ta představa.
Představoval si, jak je zavěšený na Andule, slyšel to hučení
vrtule a cítil jak se vzduch stává chladnějším při prolétávání
mrakem. Netrápila ho výška, nekoukal se dolů, neuvědomoval si
nebezpečí chatrné konstrukce, prostě si jen užíval tu volnost.
Bylo mu krásně i když měl v žaludku divný pocit z toho beztíží.
Po nějaké době otevřel oči a seskočil, spadnul na zem a odřel
si koleno, přičemž okamžitě zapomněl na ten stav beztíže.
Zapomněl na něj však jen do dalšího houpáni, kdy se mu vše
vybavilo a od té doby je to nedílnou součástí jeho rozkmitání
nohou na houpačce.
Žádné komentáře:
Okomentovat