Balkan trip, stručně

   Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl napsal o našem Balkan tripu. Teta po návratu napsala, abych jí to jedním slovem popsal. Napsal jsem „skvělé“, ale slovo ani trochu nevystihne celou tu skvělost. Jelikož by to bylo na spoustu řádků, pokusím se sesmolit jen takový výtah toho zásadního.

   Cestovali jsme jako pro některé již známá trojka. Já, R. a Z. Holky jeli o něco dřív a v rámci WWOOFingu strávili týden ve Slovinsku. I přes dohodnuté místo setkání v Chorvatské Rijece, mě překvapili po cestě ve vlaku. S nadšením jsem k nim přeběhl do kupé a obdaroval je Horalkami o které si zoufale napsali. Po příjezdu do Rijeky na nás dýchl hnus průmyslového města a my rázem věděli, že chceme druhý den ráno vyrazit dál. Druhý den jsme se přesunuli o něco níž a konečně se vykoupali v moři. Znechuceni přeplněnou oblázkovou pláží jsme si zašli o pár set metrů dál, kde na nás čekala skalka, která se stala naší malou soukromou pláží a tak jsme to praktikovali pokaždé při zastávce u moře. Večer jsme vyjeli nočním autobusem, který nás přiblížil přes půlku Chorvatského pobřeží, čímž jsme ušetřili denní dobu na poznávání našich cílů.

   Všechny další cíle byli vymyšleny ze dne na den a ubytování si nás vždy našlo samo. Po příjezdu do toho slavného Mostaru v Bosně, nás hned při výstupu z autobusu odchytla paní s dobře vypadající cenou za ubytování. V neoznačeném domě nás ale napadali černé myšlenky o rozsekaných tělech, které následně rozseknul Mauro, fotograf z Itálie, který se po zbytek dne stal naším průvodcem po Mostaru. My češi jsme se shodli, že Mostar je takový Český Krumlov. Plno turistů, stánků s cetkami a jedno místo, které si všichni fotí. Při odchodu na večeři se k nám v hostelu přidala Rose, novinářka z Anglie, která s námi druhý den pokračovala do Sarajeva. 

  Cesta vlakem byla víc než záživná. Překrásná a téměř netknutá příroda, hory a všudy přítomný oblak cigaretového dýmu. Zahulený vlak. Rychle jsme zjistili, že v Bosně se kouří úplně všude. Po příjezdu do Sarajeva nám stručně popsal městkou dopravu a místa, kam zajít bosenský voják, se kterým se holky seznámily ve vlaku. První jízdu šalinou jsme si koupili jízdenku, žádnou další však ne. Myslím, že tam revizoři ani neexistují. V Sarajevu zrovna probíhal 20. Sarajevský filmový festival a my tak zažili další filmový festival. Tohle byl můj první zahraniční. K tomu jsme prozkoumávali krásné město. V místě, kde zabili France Ferdinanda jsou jen cedule, že tam nějakou dobu byli pomníky, ale rychle zmizeli. Všude, stejně jako v celé Bosně byly díry v domech, jako připomínka na nedávnou válku. Pokusili se nás okrást jen jednou.

   Při chystaném odjezdu ze Sarajeva, nás nadchla myšlenka jet přes Bělehrad a následně Budapešť. Našli jsme si ranní a noční spoj. Paní na nádraží nám však sdělila, že jede jen ten ranní, který už jsme propásli. Nakonec jsme vymysleli, že pojedeme do Ljubljaně. Při předání klíčů od bytu jsme slečně vylíčili co se nám přihodilo a bylo nám vysvětleno, že v Sarajevu jsou dvě autobusové nádraží, bosenské a srbské, ze kterého jede ten večerní spoj. To už nám ale bylo k ničemu a my vyrazili do Ljubljaně. Vůbec jsme toho nelitovali, je tam prostě krásně a lidé jsou víc než skvělí. Následovala cesta domů, kdy s námi v kupé jel starší manželský pár z čech. Trochu mi ta čeština zkazila náladu, ale ty skvělé pocity a zážitky s R. a Z. ze mě jen tak nevyprchají.

Pro Ni

   Tohle jsem kvůli Ní nechtěl psát. Nevím proč, ale cítím, že by si to nepřála. Jenže Jí nemůžu vidět, držet za ruku a musím se z toho vypsat. Potkal jsem Ji. Tu se kterou můžu sdílet to skvělé, i ty největší sračky, můžeme jít mlčky městem s hlavami zvednutými do výšin a jen občas prohodit, že to je ten krásný dům, kdo tam asi bydlel? Podle znaků dole sklář, nad ním malíř, potom sochař a v nejvyšším patře v každém období vážený architekt. Můžeme prosedět celou noc u vína, nebo projít celou Prahu z kopce do kopce. Sednout si pod Metronom. Prosedět hodiny a jen se k sobě tisknout. Sednout si v parku, držet se za ruce a nejít do letního kina na Výstavišti, ale jen si lehnout doprostřed placu, na vyhřátý asfalt hlavami k sobě a hladit se. Hladit se ve vlasech, na rukách, ale nic víc. Jsme přeci jen přátelé. Jenže tohle není jen přátelství. Je to cit. Cit větší než pouhé přátelství. Cítím, že Ona je ta, se kterou chci randit. Ale nedokážu žít v tom mezičase, kdy se Jí můžu dotýkat, ale nemůžu Jí políbit. Jeden polibek, který řekne vše. Nebudeme o tom muset mluvit, jen se políbíme, budeme se hladit ve vlasech po tváři a tisknout se k sobě. S Ní mám pocit, že víc není třeba. Ale možná se to všechno rozplyne. Možná se v tom mezičase rozdělíme. Když jsme se naposledy rozloučili, chtělo se mi běžet, běžet dokud nepadnu na chladnou zem, svět se bude točit a já nebudu moct popadnout dech. Víc se mi chce Jí ale držet. Držet Jí, všechno s Ní prožít. Vrátil jsem se. Stáli jsme na nástupišti jako cizí lidé, protože jsem se bál na Ni jen otočit. Nechtěl jsem se otevřít, měl jsem strach, že řekne ne. Stáli jsme k sobě zády a já sbíral odvahu. Sebral jsem jí, než přijelo metro. Přišel jsem k Ní a vzal Jí za ruku. V tu chvíli se blížil hluk oznamující naše opětovné loučení. Políbil jsem Ji na tvář, rozloučili jsme se a každý jel na svou stranu. Po cestě jsem si pustil playlist od Ní a hrála tam ta písnička. Jaro. Tolik mi Ji připomíná. Ona je jaro. Miluje ho. Další věc co máme společnou. Jarem začíná rok, ne Novým rokem, to všechno ještě spí. A já nevěděl, jestli mám být šťastný, nebo smutný, neznám její odpověď.

Spousta krásných emocí

   Před nějakým časem jsem zachytil asijskou reklamu na životní pojištění. Už jen kvůli titulku jsem si jí musel pustit. Reklama na něco takového a má mě rozbrečet? Pustil jsem si jí tedy a už od začátku se mi líbila. A dnes sdílela L. reklamu, která vám říká, že technologie nenahradí lásku. Jelikož byla reklama opět asijská a jako fanouška kvalitních reklam (ano i reklamy mohou být kvalitní, třeba světové módní značky jsou v tomto odvětví dost vysoko), mě nemohlo napadnout nic jiného, než že projedu víc asijských reklam. Vyšlo mi z toho jediné. Nevím, jak to v té asii dělají, jestli tam je tolik dobra, že se vejde i do reklamy, nebo naopak jsou tam všichni tak zkažení, že lidem musí v reklamách ukázat, jak být dobrým člověkem, ale tak silná videa jsem ještě neviděl. Až to ve mě vyvolává nutkání dávat bezdomovcům peníze, což od doby, kdy se s nimi setkávám v práci rozhodně nedělám. Ať už vám videoříká, že byste měl být dobrým člověkem a pomáhat ostatním, protože se vám to vrátí, nebo aby jste byli dobrými učitely/žáky, protože dřív nebo později vás výsledek zahřeje minimálně na duši. Nebudu vám tady popisovat průběh mých emocí napříč stopáží reklamy. Jen se prostě koukněte a připravte se na to, že to ve vás zanechá spoustu krásných emocí. (videa se na tabletech a telefonech neukazují)

Můj běžný den v matce měst

   Venku opět stojí zahnívající vzduch, jako voda v akváriu s mrtvou rybkou. Hlásí, že se to v noci spláchne. Jak jinak. Zítra jedu po pár odpracovaných dnech domů, na KVIFF. Vstal jsem po jedenácté, ale nemáte mi co závidět. Mám naspané tři hodiny. Po noční mi to prostě déle nespí. Chvíli jsem se ještě povaloval a pročítal zpráv od L., D. a A. Zpráva od A. mě vůbec nepotěšila. Řeší teď opravdu těžkou životní situaci. Je matkou dvouleté a půl roční holčičky a rozpadá se jí manželství. To mi ale nenapsala, už to dávno vím. Včera mi totiž zase psala jako nejlepšímu kamarádovi, kterému se s tím možná jako jedinému svěřila. Jenomže já jsem se zrovna tou dobou utápěl ve vlastní temnotě a nebyl jí schopný pomoct. Poprvé z nespočtu situací, kdy potřebovala obejmout, jsem jí nemohl ani vyslechnout. Už na to přestávám mít sílu dělat všem kolem jen houbu, která nasaje jejich problémy. Vím, že mé starosti jsou oproti tomu jako zrnko písku v oceánu, ale taky se potřebuji někomu svěřit, s někým si promluvit. A. jsem tím zklamal a nechce mě teď nějakou dobu vidět.

   Takové moje běžné ráno. Tak proč nepokračovat s celým dnem. Když už se vykopu z postele, v břuchu už mi ani nekručí, ale mám pocit, že žaludek se pokouší alespoň odšťavnit sám sebe, jenže po ruce mám akorát vodu a pastu na zuby. Perlička to není, takže k jídlu jí rozhodně nepoužiji. Vypotácím se proto z postele a jdu okupovat koupelnu. „Super!“, řeknu si. Spolubydlící opět nespláchl svou ranní moč. Někdy přemýšlím, že mu tam nechám hromádku se vzkazem: „Už víš, k čemu je ta šňůrka co tu visí?“. Ale na to asi nikdy nebudu dost velké prase. Dám si sprchu, vyčistím zuby a při pohledu na telefon se znechuceně ušklíbnu. Venkovní teplota má být vyšší, než bych si představoval a já už se pomalu začínám potit, při představě, jak jedu tím pojízdným skleníkem na metro, kde se člověk zchladí.

   Vyrazím tedy na mou obvyklou trasu Čakovice – Dejvická. Z příjemného pálení sluníčka se rychle stává nesnesitelný výpek se vzduchem jako v zaprděném skleníku. Cesta autobusem je však nekonečně krát horší. Důchodci nabalení ve svetrech na vás házejí vražedné pohledy, když otevřete okénko, kterým do autobusu proudí tak malý obsah čerstvějšího vzduchu, že je tam spíš pro efekt, aby se neřeklo. Konečně metro. Začínají mi usychat olepené dlaně od spocených tyčí v autobusu, sundavám batoh a sedám na nejbližší sedadlo v metru. Je tu sice příjemně, ale co to je za smrad? Při hledání těžko přehlédnutelných bezdomovců, zmateně kroutím hlavou z jedné strany vozu na druhou. „Někdo si teda asi usral, prasata“, říkám si, když najednou vidím, jak se mladý pár cpe pizzou, která je plná plísně. A jsme doma. Smradlavý sýr, ten dnešní vydýchaný vzduch a hned se nemůžete dočkat až zase vylezete na vyškvařený povrch města. Po příjezdu na konečnou, míjím na schodech týpka s prohnutou, dřevěnou deskou v ruce a mě zase začíná ovládat myšlenka, že se vrátím ke sportu, díky kterému jsem byl tolikrát na pohotovosti.

   Konečně jsem z metra venku, naštěstí to je jen kousek do mé oblíbené kavárny. Jsem tu sice už před druhou, ale mají otevřeno i když otevírací doba na dveřích říká něco jiného. Zase tu dnes hrají dobře. Včera soundtrack z The Perks of Being a Wallflower, dnes Pink Floyd - The Dark Side of the Moon a obojí se mi trefilo do nálady. Spokojeně se usadím na mé místo - křeslo z vnitřní strany výlohy kavárny, odkud máte přehled o tom kdo se motá po kavárně a zároveň můžete sledovat ruch města na druhé straně výlohy. Někdy si tu jenom sednu, vezmu do ruky knížku a koukám. Koukám na procházející lidi, jak si na kousku trávníku hrají se svým čtyřnohým miláčkem, jak tramvaj tím známým „CRN, CRN!“ upozorňuje auta přejíždějící přes tramvajový pás, nebo jen tak koukám na oblohu skrz prořídlé lípy před kavárnou. Přicházející obsluha se potutelně usmívá a nese mi nápoják. Ví, že si určitě dám to co vždy a taky, že dám. „Lungo a černý rybíz do půllitru s vodou“, řeknu a poděkuji. Dnes nebudu zírat z výlohy, vytahuji počítač a píši. Těším se až zítra ráno skončí poslední noční a já pojedu tam, kde jsem i přes všechny kulturní nedostatky doma.

O mém cestování, o Student Agency

   Chtěl jsem konečně psát o holkách, o Ms. Small, ale Výhra na svém kvalitně nudném blogu sdílela článek, ve kterém toho bylo až moc podobného mým myšlenkám. Napíši tedy o mém každotýdenním cestování na trase Karlovy Vary – Praha a občas i dál. Jedno má většina cest společné. Student Agency, tudíž bude tento příspěvek hlavně o uvedené firmě.

   Bohužel na mé trase není žádný super vlakový koridor a v případě, že nechci strávit místo dvou a čtvrt hodiny, o hodinu víc ve vlaku za dvojitou cenu, tak můj oblíbený prostředek pro přepravu po ČR nepřipadá v úvahu. Pravidelně proto nabíjím kreditovou jízdenku, kterou vlastně ani nevím kde mám, ale díky moderním technologiím stačí mít po ruce telefon. To člověk doběhne autobus minutu před odjezdem a zrovna s ním nechce ta jinak supermegahustá aplikace spolupracovat. Stevard klepající se u dveří na to až bude číst precizní angličtinou text seznamující cestující ze zahraničí s tím, že jim nabídne noviny, kterým nebudou rozumět, dá jim sluchátka, která fungují jen z poloviny a nabídne jim teplý nápoj, který jim způsobí nevolnost, ne-li žaludeční vředy. Nepřipravený cestující se těší na výběr z desítek časopisů a novin, jenž viděl v brožuře. Po příchodu stevadra však smutně sklopí zrak a vyere si z nabídky - Lidové Noviny, Blesk, nebo časopis Military.

   Přejdu-li ale na své vlastní zkušenosti, nejtuctovější jízda vypadá asi takto: Po té, co dorazím na naše slavně krásné Dolní Nádraží, sundám batoh a rád bych si sedl na lavičku, ale nemůžu, protože ruští návštěvníci mají namířeno na letiště směr zpátky domů a nemohli v jedné z vietnamských večerek nenakoupit dvacet balíků lázeňských oplatek a dárkové kazety s mini Bechcerovkou a štamprličkou. Jelikož to vše nakoupili těsně před tím, než si jako čtyřčlenná rodina vzali každý dva kufry plné stěgla z Moseru a jinak než v igelitových pytlících je nemohou přepravit. Proto je přece logické, že je nebudou pokládat na nekonečný počet obřích kufrů, ale zasypu jimi lavičky pro cestující. To už mi v hlavě zase začíná najíždět, proč jsem to konečně nešel zkusit na stopa.

   A je to tu, žluťák přijíždí a za ním posila, kterou v tu chvíli však už nevnímám. Frajersky postávám opodál a startuji onu legendární aplikaci, zatímco se ruští návštěvníci snaží procpat ke dveřím a při tom kolem nich pobíhají zmatení japonští turisté. Fronta ke dveřím ubývá a z dálky je slyšet jen hlas stevarda, který nastupujícím vysvětluje na kterou stranu se mají dát, až vystoupají schody. To už je pomalu čas, abych nastoupil. Přijdu tedy ke stevardovi, ukážu mu telefon s aplikací ve které si přečte mé číslo a s klidným hlasem řeknu: „trojka“. Chvíli přejíždí hrotem propisky po papíře, střídavě kouká na papír a na můj telefon. „Tady něco nehraje“ říkám si. Po chvilce ze stevarda vypadne, že musím být v posile. Naštvaně mu ukazuji miniaturu autobusu se žlutým šálkem horkého nápoje v aplikaci. Udiveně se na mě podívá a řekne jen: „To se musíte koukat přímo na stránkách“, ale to už jsem skoro u řidiče druhého autobusu. „Aspoň se mě nikdo nebude ptát, jestli potřebuji sluchátka i přes to, že jedny mám v uších a už vůbec mi nikdo nenabídne tu břečku“, říkám si. Super! Autobus HC Slavia Praha, ještě že mě tyhle věci netrápí, ale nechtěl bych teď být fanouškem Sparty. Řeknu řidiči sedadlo a opět ukazuji telefon. Zmateně kouká co má být zase tohle? Vždy k němu přeci chodí s vytištěnou jízdenkou. Nakonec mě ale najde a pouští dovnitř. Koukám a nacházím jen staré, látkové sedačky, ze kterých se po usazení vynoří oblak prachu. No co, lepší než ty kožené na kterých v létě nevíte, jestli trpíte předčasně inkontinencí, nebo jste jenom spocení. Nervózně vyhlížím svého spolucestujícího na dalších pár hodin. Přichází slečna, kterou doprovází její dlouhé nohy s nimiž by mohla z fleku dělat modelku. Míří k mému sedadlu, takže pomalu zvedám opěrku rozdělující sedadla. Nepřisedla si ke mně. Její místo je přes uličku. Hned za ní se belhá ufuněný a upocený morbidně obézní muž. Než stačím jakkoli zareagovat a opěrku dát opět dolů, už cítím jak se mě dotýkají části jeho těla. S jeho nadměrně objemnou postavou by bez problému zabral obě sedadla. Začínám tedy nekompromisně řešit situaci. Zatlačím opěrku mezi sedadly zpět dolů, abych měl aspoň pocitodděleného prostoru. Zesílím hlasitost sluchátek v uších, abych neslyšel to funění před smrtí a natáčím klimatizační vyústky směrem na zmíněnou hříčku přírody, jelikož začínám cítit ve vzduchu kyselý zápach potu. Naštěstí jsem, hlavou klouzajíc po skle nahoru a dolů, rychle usnul a téměř celou cestu prospal. Na Dejvické jsem doufal, že si pán vystoupí, ale to byla troufalá myšlenka, jel až na Florenc. Při zvedání se ze sedačky se na mě otočil a já čekal, že mezi hlasitými výdechy a nádechy uslyším nezlobte se, nebo něco na ten způsob. Čekal jsem marně. Naopak mi ještě přišlo, že se na mě podíval zle. Při vycházení ze dveří mě pozdravil stevard a já šťastný, že nemusím čekat, až vystoupí většina cestujících, abych si vzal svůj batůžek, přidal do kroku a svižně se přiblížil na metro, kde jsem si vychutnával prostor. Já vím, tohle se vám může stát kdekoliv, ale už dlouho jsem bojoval s myšlenkou vyhejtovat Student Agency a nyní k tomu byla ideální příležitost.

Proč mi není přáno vztahů

   Tak mě napadlo, že nebudu obtěžovat individuálně lidi kolem, ale vypíši se tak nějak anonymně, udělám si blog. Sice jsem totální nemehlo na pravopis a práci s internetem, ale blog má dnes už každý, takže tak.

   Sedím jak jinak než v Alibi. Venku prší a já stále chodím v sandálích. Kupodivu mi ale nejvíc vadí kapkami navlhlé kalhoty. Z bundy jsem vytáhl brýle, kde jsem je ukryl před deštěm. Sám se považuji za člověka z cukru. Promoknout mi nevadí jen pokud mám s kým. Ten pocit, kdy jdou dva úplně promočení za ruce, dávajíc si polibky zvlhčené dešťovou vodou a potom doma zmrzlí promilují celé odpoledne asi málo co překoná. Nikdy jsem to nezažil, ale ta představa... Teď jsem ale jen osamocený cukrouš. 

   V poslední době se zamýšlím až moc nad sebou samým. Nad chybami, které dělám a proč mi ani jeden vztah nikdy nevyšel. Sice jsem z většiny vztahů získal skvělé kamarádky, ale je to snad tím, že to nikdy nemělo být víc než přátelství?!

   Ti, co mě znají ví, že se snažím být gentleman, zastávám názor, že o ženy se musí pečovat, dvořit se jim, dělat jim radost... Pokud se o to ovšem nesnaží oba, nevydrží to člověku na věky. 

   Nedávno jsem potkal krásnou slečnu, se kterou toho máme (hlavně co se vztahů týče) dost společného. Okouzlila mne, to je jasné a nevím zda to cítí stejně, ale v propasti času to možná nakonec stejně vyprchá. I když máme stejné vztahové cíle, byla to nejspíš jen fatamorgana představující stéblo v mém životě a já tak tonu dál. Něco mi ale předala. Myslí, že si pokaždé najde někoho, kdo potřebuje zachránit, jen to nedopadá podle jejích představ. A já v tom nejspíš vidím také jeden z problémů. Mé poslední přítelkyně byly z nefungujících rodin. To byl také nejspíš důvod, proč jsem je tak rychle přivedl do mého rodinného kruhu. Chtěl jsem, aby také pocítili tu lásku rodiny, ale nakonec to nejvíc odnesla právě rodina. Ve snaze je zachránit, ukázat jim krásy života, jsem přehlédl, že to nebude fungovat a povšiml jsem si toho až po nějaké době, když už bylo pozdě. Proto mi také doma řekli, že budou vždy šťastni, když s někým budu šťastný, ale ať si nevodím nikoho, pokud to nebude opravdu vážné. Jenže jak to má vlastně člověk poznat? Jednou se mu to zdá vážné už po měsíci a po dvou měsících zjistí, že to nikam nevede. Ale to je jen hrstka z problému ve vztazích. 

   Řekl jsem si proto, že bude lepší být sám. Ono to sice lepší nebude, protože samotnému člověku není lépe samotnému, než když se má o koho opřít. Nebo se pokusit randit, jako při prvních vztazích. Dlouze jen randit, na vše jít pomalu a ne si to na druhé schůzce rozdat. Sice už nejsem dítě, ale třeba to vyřeší můj problém...?!