Chtěl jsem konečně
psát o holkách, o Ms. Small, ale Výhra na svém kvalitně nudném blogu
sdílela článek, ve kterém toho bylo až moc podobného mým
myšlenkám. Napíši tedy o mém každotýdenním cestování na
trase Karlovy Vary – Praha a občas i dál. Jedno má většina
cest společné. Student Agency, tudíž bude tento příspěvek
hlavně o uvedené firmě.
Bohužel na mé trase
není žádný super vlakový koridor a v případě, že nechci
strávit místo dvou a čtvrt hodiny, o hodinu víc ve vlaku za
dvojitou cenu, tak můj oblíbený prostředek pro přepravu po ČR
nepřipadá v úvahu. Pravidelně proto nabíjím kreditovou
jízdenku, kterou vlastně ani nevím kde mám, ale díky moderním
technologiím stačí mít po ruce telefon. To člověk doběhne
autobus minutu před odjezdem a zrovna s ním nechce ta jinak
supermegahustá aplikace spolupracovat. Stevard klepající se u dveří
na to až bude číst precizní angličtinou text seznamující
cestující ze zahraničí s tím, že jim nabídne noviny, kterým
nebudou rozumět, dá jim sluchátka, která fungují jen z poloviny
a nabídne jim teplý nápoj, který jim způsobí nevolnost, ne-li
žaludeční vředy. Nepřipravený cestující se těší na
výběr z desítek časopisů a novin, jenž viděl v brožuře. Po
příchodu stevadra však smutně sklopí zrak a vyere si z nabídky - Lidové
Noviny, Blesk, nebo časopis Military.
Přejdu-li ale na své
vlastní zkušenosti, nejtuctovější jízda vypadá asi takto: Po
té, co dorazím na naše slavně krásné Dolní Nádraží, sundám
batoh a rád bych si sedl na lavičku, ale nemůžu, protože ruští
návštěvníci mají namířeno na letiště směr zpátky domů a
nemohli v jedné z vietnamských večerek nenakoupit dvacet balíků
lázeňských oplatek a dárkové kazety s mini Bechcerovkou a
štamprličkou. Jelikož to vše nakoupili těsně před tím, než
si jako čtyřčlenná rodina vzali každý dva kufry plné stěgla z
Moseru a jinak než v igelitových pytlících je nemohou přepravit.
Proto je přece logické, že je nebudou pokládat na nekonečný
počet obřích kufrů, ale zasypu jimi lavičky pro cestující.
To už mi v hlavě zase začíná najíždět, proč jsem to konečně
nešel zkusit na stopa.
A je to tu, žluťák
přijíždí a za ním posila, kterou v tu chvíli však už
nevnímám. Frajersky postávám opodál a startuji onu legendární
aplikaci, zatímco se ruští návštěvníci snaží procpat ke
dveřím a při tom kolem nich pobíhají zmatení japonští
turisté. Fronta ke dveřím ubývá a z dálky je slyšet jen hlas
stevarda, který nastupujícím vysvětluje na kterou stranu se mají
dát, až vystoupají schody. To už je pomalu čas, abych nastoupil.
Přijdu tedy ke stevardovi, ukážu mu telefon s aplikací ve které
si přečte mé číslo a s klidným hlasem řeknu: „trojka“.
Chvíli přejíždí hrotem propisky po papíře, střídavě kouká
na papír a na můj telefon. „Tady něco nehraje“ říkám si. Po
chvilce ze stevarda vypadne, že musím být v posile. Naštvaně mu
ukazuji miniaturu autobusu se žlutým šálkem horkého nápoje v
aplikaci. Udiveně se na mě podívá a řekne jen: „To se musíte
koukat přímo na stránkách“, ale to už jsem skoro u řidiče
druhého autobusu. „Aspoň se mě nikdo nebude ptát, jestli
potřebuji sluchátka i přes to, že jedny mám v uších a už
vůbec mi nikdo nenabídne tu břečku“, říkám si. Super!
Autobus HC Slavia Praha, ještě že mě tyhle věci netrápí, ale
nechtěl bych teď být fanouškem Sparty. Řeknu řidiči sedadlo a opět ukazuji telefon. Zmateně
kouká co má být zase tohle? Vždy k němu přeci chodí s
vytištěnou jízdenkou. Nakonec mě ale najde a pouští dovnitř. Koukám a nacházím jen staré, látkové sedačky, ze
kterých se po usazení vynoří oblak prachu. No co, lepší než ty
kožené na kterých v létě nevíte, jestli trpíte předčasně
inkontinencí, nebo jste jenom spocení. Nervózně vyhlížím svého
spolucestujícího na dalších pár hodin. Přichází slečna,
kterou doprovází její dlouhé nohy s nimiž by mohla z fleku dělat
modelku. Míří k mému sedadlu, takže pomalu zvedám opěrku
rozdělující sedadla. Nepřisedla si ke mně. Její místo je
přes uličku. Hned za ní se belhá ufuněný a upocený morbidně
obézní muž. Než stačím jakkoli zareagovat a opěrku dát opět
dolů, už cítím jak se mě dotýkají části jeho těla. S jeho
nadměrně objemnou postavou by bez problému zabral obě sedadla.
Začínám tedy nekompromisně řešit situaci. Zatlačím opěrku
mezi sedadly zpět dolů, abych měl aspoň pocitodděleného prostoru. Zesílím hlasitost sluchátek v uších, abych neslyšel to funění
před smrtí a natáčím klimatizační vyústky směrem na zmíněnou
hříčku přírody, jelikož začínám cítit ve vzduchu kyselý
zápach potu. Naštěstí jsem, hlavou klouzajíc po skle nahoru a dolů, rychle
usnul a téměř celou cestu prospal. Na Dejvické jsem doufal, že si
pán vystoupí, ale to byla troufalá myšlenka, jel až na Florenc. Při zvedání se ze
sedačky se na mě otočil a já čekal, že mezi hlasitými výdechy
a nádechy uslyším nezlobte se, nebo něco na ten způsob. Čekal
jsem marně. Naopak mi ještě přišlo, že se na mě podíval zle.
Při vycházení ze dveří mě pozdravil stevard a já šťastný,
že nemusím čekat, až vystoupí většina cestujících,
abych si vzal svůj batůžek, přidal do kroku a svižně se
přiblížil na metro, kde jsem si vychutnával prostor. Já vím, tohle se vám může stát kdekoliv, ale už dlouho
jsem bojoval s myšlenkou vyhejtovat Student Agency a nyní k tomu
byla ideální příležitost.
Žádné komentáře:
Okomentovat