Můj běžný den v matce měst

   Venku opět stojí zahnívající vzduch, jako voda v akváriu s mrtvou rybkou. Hlásí, že se to v noci spláchne. Jak jinak. Zítra jedu po pár odpracovaných dnech domů, na KVIFF. Vstal jsem po jedenácté, ale nemáte mi co závidět. Mám naspané tři hodiny. Po noční mi to prostě déle nespí. Chvíli jsem se ještě povaloval a pročítal zpráv od L., D. a A. Zpráva od A. mě vůbec nepotěšila. Řeší teď opravdu těžkou životní situaci. Je matkou dvouleté a půl roční holčičky a rozpadá se jí manželství. To mi ale nenapsala, už to dávno vím. Včera mi totiž zase psala jako nejlepšímu kamarádovi, kterému se s tím možná jako jedinému svěřila. Jenomže já jsem se zrovna tou dobou utápěl ve vlastní temnotě a nebyl jí schopný pomoct. Poprvé z nespočtu situací, kdy potřebovala obejmout, jsem jí nemohl ani vyslechnout. Už na to přestávám mít sílu dělat všem kolem jen houbu, která nasaje jejich problémy. Vím, že mé starosti jsou oproti tomu jako zrnko písku v oceánu, ale taky se potřebuji někomu svěřit, s někým si promluvit. A. jsem tím zklamal a nechce mě teď nějakou dobu vidět.

   Takové moje běžné ráno. Tak proč nepokračovat s celým dnem. Když už se vykopu z postele, v břuchu už mi ani nekručí, ale mám pocit, že žaludek se pokouší alespoň odšťavnit sám sebe, jenže po ruce mám akorát vodu a pastu na zuby. Perlička to není, takže k jídlu jí rozhodně nepoužiji. Vypotácím se proto z postele a jdu okupovat koupelnu. „Super!“, řeknu si. Spolubydlící opět nespláchl svou ranní moč. Někdy přemýšlím, že mu tam nechám hromádku se vzkazem: „Už víš, k čemu je ta šňůrka co tu visí?“. Ale na to asi nikdy nebudu dost velké prase. Dám si sprchu, vyčistím zuby a při pohledu na telefon se znechuceně ušklíbnu. Venkovní teplota má být vyšší, než bych si představoval a já už se pomalu začínám potit, při představě, jak jedu tím pojízdným skleníkem na metro, kde se člověk zchladí.

   Vyrazím tedy na mou obvyklou trasu Čakovice – Dejvická. Z příjemného pálení sluníčka se rychle stává nesnesitelný výpek se vzduchem jako v zaprděném skleníku. Cesta autobusem je však nekonečně krát horší. Důchodci nabalení ve svetrech na vás házejí vražedné pohledy, když otevřete okénko, kterým do autobusu proudí tak malý obsah čerstvějšího vzduchu, že je tam spíš pro efekt, aby se neřeklo. Konečně metro. Začínají mi usychat olepené dlaně od spocených tyčí v autobusu, sundavám batoh a sedám na nejbližší sedadlo v metru. Je tu sice příjemně, ale co to je za smrad? Při hledání těžko přehlédnutelných bezdomovců, zmateně kroutím hlavou z jedné strany vozu na druhou. „Někdo si teda asi usral, prasata“, říkám si, když najednou vidím, jak se mladý pár cpe pizzou, která je plná plísně. A jsme doma. Smradlavý sýr, ten dnešní vydýchaný vzduch a hned se nemůžete dočkat až zase vylezete na vyškvařený povrch města. Po příjezdu na konečnou, míjím na schodech týpka s prohnutou, dřevěnou deskou v ruce a mě zase začíná ovládat myšlenka, že se vrátím ke sportu, díky kterému jsem byl tolikrát na pohotovosti.

   Konečně jsem z metra venku, naštěstí to je jen kousek do mé oblíbené kavárny. Jsem tu sice už před druhou, ale mají otevřeno i když otevírací doba na dveřích říká něco jiného. Zase tu dnes hrají dobře. Včera soundtrack z The Perks of Being a Wallflower, dnes Pink Floyd - The Dark Side of the Moon a obojí se mi trefilo do nálady. Spokojeně se usadím na mé místo - křeslo z vnitřní strany výlohy kavárny, odkud máte přehled o tom kdo se motá po kavárně a zároveň můžete sledovat ruch města na druhé straně výlohy. Někdy si tu jenom sednu, vezmu do ruky knížku a koukám. Koukám na procházející lidi, jak si na kousku trávníku hrají se svým čtyřnohým miláčkem, jak tramvaj tím známým „CRN, CRN!“ upozorňuje auta přejíždějící přes tramvajový pás, nebo jen tak koukám na oblohu skrz prořídlé lípy před kavárnou. Přicházející obsluha se potutelně usmívá a nese mi nápoják. Ví, že si určitě dám to co vždy a taky, že dám. „Lungo a černý rybíz do půllitru s vodou“, řeknu a poděkuji. Dnes nebudu zírat z výlohy, vytahuji počítač a píši. Těším se až zítra ráno skončí poslední noční a já pojedu tam, kde jsem i přes všechny kulturní nedostatky doma.