Balkan trip, stručně

   Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl napsal o našem Balkan tripu. Teta po návratu napsala, abych jí to jedním slovem popsal. Napsal jsem „skvělé“, ale slovo ani trochu nevystihne celou tu skvělost. Jelikož by to bylo na spoustu řádků, pokusím se sesmolit jen takový výtah toho zásadního.

   Cestovali jsme jako pro některé již známá trojka. Já, R. a Z. Holky jeli o něco dřív a v rámci WWOOFingu strávili týden ve Slovinsku. I přes dohodnuté místo setkání v Chorvatské Rijece, mě překvapili po cestě ve vlaku. S nadšením jsem k nim přeběhl do kupé a obdaroval je Horalkami o které si zoufale napsali. Po příjezdu do Rijeky na nás dýchl hnus průmyslového města a my rázem věděli, že chceme druhý den ráno vyrazit dál. Druhý den jsme se přesunuli o něco níž a konečně se vykoupali v moři. Znechuceni přeplněnou oblázkovou pláží jsme si zašli o pár set metrů dál, kde na nás čekala skalka, která se stala naší malou soukromou pláží a tak jsme to praktikovali pokaždé při zastávce u moře. Večer jsme vyjeli nočním autobusem, který nás přiblížil přes půlku Chorvatského pobřeží, čímž jsme ušetřili denní dobu na poznávání našich cílů.

   Všechny další cíle byli vymyšleny ze dne na den a ubytování si nás vždy našlo samo. Po příjezdu do toho slavného Mostaru v Bosně, nás hned při výstupu z autobusu odchytla paní s dobře vypadající cenou za ubytování. V neoznačeném domě nás ale napadali černé myšlenky o rozsekaných tělech, které následně rozseknul Mauro, fotograf z Itálie, který se po zbytek dne stal naším průvodcem po Mostaru. My češi jsme se shodli, že Mostar je takový Český Krumlov. Plno turistů, stánků s cetkami a jedno místo, které si všichni fotí. Při odchodu na večeři se k nám v hostelu přidala Rose, novinářka z Anglie, která s námi druhý den pokračovala do Sarajeva. 

  Cesta vlakem byla víc než záživná. Překrásná a téměř netknutá příroda, hory a všudy přítomný oblak cigaretového dýmu. Zahulený vlak. Rychle jsme zjistili, že v Bosně se kouří úplně všude. Po příjezdu do Sarajeva nám stručně popsal městkou dopravu a místa, kam zajít bosenský voják, se kterým se holky seznámily ve vlaku. První jízdu šalinou jsme si koupili jízdenku, žádnou další však ne. Myslím, že tam revizoři ani neexistují. V Sarajevu zrovna probíhal 20. Sarajevský filmový festival a my tak zažili další filmový festival. Tohle byl můj první zahraniční. K tomu jsme prozkoumávali krásné město. V místě, kde zabili France Ferdinanda jsou jen cedule, že tam nějakou dobu byli pomníky, ale rychle zmizeli. Všude, stejně jako v celé Bosně byly díry v domech, jako připomínka na nedávnou válku. Pokusili se nás okrást jen jednou.

   Při chystaném odjezdu ze Sarajeva, nás nadchla myšlenka jet přes Bělehrad a následně Budapešť. Našli jsme si ranní a noční spoj. Paní na nádraží nám však sdělila, že jede jen ten ranní, který už jsme propásli. Nakonec jsme vymysleli, že pojedeme do Ljubljaně. Při předání klíčů od bytu jsme slečně vylíčili co se nám přihodilo a bylo nám vysvětleno, že v Sarajevu jsou dvě autobusové nádraží, bosenské a srbské, ze kterého jede ten večerní spoj. To už nám ale bylo k ničemu a my vyrazili do Ljubljaně. Vůbec jsme toho nelitovali, je tam prostě krásně a lidé jsou víc než skvělí. Následovala cesta domů, kdy s námi v kupé jel starší manželský pár z čech. Trochu mi ta čeština zkazila náladu, ale ty skvělé pocity a zážitky s R. a Z. ze mě jen tak nevyprchají.