Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl napsal o
našem Balkan tripu. Teta po návratu napsala, abych jí to jedním
slovem popsal. Napsal jsem „skvělé“, ale slovo ani trochu
nevystihne celou tu skvělost. Jelikož by to bylo na spoustu řádků,
pokusím se sesmolit jen takový výtah toho zásadního.
Cestovali
jsme jako pro některé již známá trojka. Já, R. a Z. Holky jeli
o něco dřív a v rámci WWOOFingu strávili týden ve Slovinsku. I
přes dohodnuté místo setkání v Chorvatské Rijece, mě
překvapili po cestě ve vlaku. S nadšením jsem k nim přeběhl do
kupé a obdaroval je Horalkami o které si zoufale napsali. Po
příjezdu do Rijeky na nás dýchl hnus průmyslového města a my
rázem věděli, že chceme druhý den ráno vyrazit dál. Druhý den
jsme se přesunuli o něco níž a konečně se vykoupali v moři.
Znechuceni přeplněnou oblázkovou pláží jsme si zašli o pár
set metrů dál, kde na nás čekala skalka, která se stala naší
malou soukromou pláží a tak jsme to praktikovali pokaždé při
zastávce u moře. Večer jsme vyjeli nočním autobusem, který nás
přiblížil přes půlku Chorvatského pobřeží, čímž jsme
ušetřili denní dobu na poznávání našich cílů.
Všechny další
cíle byli vymyšleny ze dne na den a ubytování si nás vždy našlo
samo. Po příjezdu do toho slavného Mostaru v Bosně, nás hned při
výstupu z autobusu odchytla paní s dobře vypadající cenou za
ubytování. V neoznačeném domě nás ale napadali černé myšlenky
o rozsekaných tělech, které následně rozseknul Mauro, fotograf z
Itálie, který se po zbytek dne stal naším průvodcem po Mostaru.
My češi jsme se shodli, že Mostar je takový Český Krumlov. Plno
turistů, stánků s cetkami a jedno místo, které si všichni fotí.
Při odchodu na večeři se k nám v hostelu přidala Rose, novinářka
z Anglie, která s námi druhý den pokračovala do Sarajeva.
Cesta
vlakem byla víc než záživná. Překrásná a téměř netknutá
příroda, hory a všudy přítomný oblak cigaretového dýmu.
Zahulený vlak. Rychle jsme zjistili, že v Bosně se kouří úplně
všude. Po příjezdu do Sarajeva nám stručně popsal městkou
dopravu a místa, kam zajít bosenský voják, se kterým se holky
seznámily ve vlaku. První jízdu šalinou jsme si koupili jízdenku,
žádnou další však ne. Myslím, že tam revizoři ani neexistují.
V Sarajevu zrovna probíhal 20. Sarajevský filmový festival a my
tak zažili další filmový festival. Tohle byl můj první
zahraniční. K tomu jsme prozkoumávali krásné město. V místě,
kde zabili France Ferdinanda jsou jen cedule, že tam nějakou dobu
byli pomníky, ale rychle zmizeli. Všude, stejně jako v celé Bosně
byly díry v domech, jako připomínka na nedávnou válku. Pokusili
se nás okrást jen jednou.
Při chystaném odjezdu ze Sarajeva, nás
nadchla myšlenka jet přes Bělehrad a následně Budapešť. Našli
jsme si ranní a noční spoj. Paní na nádraží nám však
sdělila, že jede jen ten ranní, který už jsme propásli. Nakonec
jsme vymysleli, že pojedeme do Ljubljaně. Při předání klíčů
od bytu jsme slečně vylíčili co se nám přihodilo a bylo nám
vysvětleno, že v Sarajevu jsou dvě autobusové nádraží,
bosenské a srbské, ze kterého jede ten večerní spoj. To už nám
ale bylo k ničemu a my vyrazili do Ljubljaně. Vůbec jsme toho
nelitovali, je tam prostě krásně a lidé jsou víc než skvělí.
Následovala cesta domů, kdy s námi v kupé jel starší manželský
pár z čech. Trochu mi ta čeština zkazila náladu, ale ty skvělé
pocity a zážitky s R. a Z. ze mě jen tak nevyprchají.
Zní to všechno skvěle, až bych si přála být na cestě s vámi. Dlouho sním o cestování s partou přátel, kdy rozhodování kam dál padá vždycky na poslední minuty :)
OdpovědětVymazatAž se zas budeme někam chystat, dám ti na poslední chvíli vědět. :-)
VymazatHned bych si sbalila batoh, Sheinku a jela taky...
OdpovědětVymazatTřeba jednou :-)
Vymazat