Pro Ni

   Tohle jsem kvůli Ní nechtěl psát. Nevím proč, ale cítím, že by si to nepřála. Jenže Jí nemůžu vidět, držet za ruku a musím se z toho vypsat. Potkal jsem Ji. Tu se kterou můžu sdílet to skvělé, i ty největší sračky, můžeme jít mlčky městem s hlavami zvednutými do výšin a jen občas prohodit, že to je ten krásný dům, kdo tam asi bydlel? Podle znaků dole sklář, nad ním malíř, potom sochař a v nejvyšším patře v každém období vážený architekt. Můžeme prosedět celou noc u vína, nebo projít celou Prahu z kopce do kopce. Sednout si pod Metronom. Prosedět hodiny a jen se k sobě tisknout. Sednout si v parku, držet se za ruce a nejít do letního kina na Výstavišti, ale jen si lehnout doprostřed placu, na vyhřátý asfalt hlavami k sobě a hladit se. Hladit se ve vlasech, na rukách, ale nic víc. Jsme přeci jen přátelé. Jenže tohle není jen přátelství. Je to cit. Cit větší než pouhé přátelství. Cítím, že Ona je ta, se kterou chci randit. Ale nedokážu žít v tom mezičase, kdy se Jí můžu dotýkat, ale nemůžu Jí políbit. Jeden polibek, který řekne vše. Nebudeme o tom muset mluvit, jen se políbíme, budeme se hladit ve vlasech po tváři a tisknout se k sobě. S Ní mám pocit, že víc není třeba. Ale možná se to všechno rozplyne. Možná se v tom mezičase rozdělíme. Když jsme se naposledy rozloučili, chtělo se mi běžet, běžet dokud nepadnu na chladnou zem, svět se bude točit a já nebudu moct popadnout dech. Víc se mi chce Jí ale držet. Držet Jí, všechno s Ní prožít. Vrátil jsem se. Stáli jsme na nástupišti jako cizí lidé, protože jsem se bál na Ni jen otočit. Nechtěl jsem se otevřít, měl jsem strach, že řekne ne. Stáli jsme k sobě zády a já sbíral odvahu. Sebral jsem jí, než přijelo metro. Přišel jsem k Ní a vzal Jí za ruku. V tu chvíli se blížil hluk oznamující naše opětovné loučení. Políbil jsem Ji na tvář, rozloučili jsme se a každý jel na svou stranu. Po cestě jsem si pustil playlist od Ní a hrála tam ta písnička. Jaro. Tolik mi Ji připomíná. Ona je jaro. Miluje ho. Další věc co máme společnou. Jarem začíná rok, ne Novým rokem, to všechno ještě spí. A já nevěděl, jestli mám být šťastný, nebo smutný, neznám její odpověď.

Spousta krásných emocí

   Před nějakým časem jsem zachytil asijskou reklamu na životní pojištění. Už jen kvůli titulku jsem si jí musel pustit. Reklama na něco takového a má mě rozbrečet? Pustil jsem si jí tedy a už od začátku se mi líbila. A dnes sdílela L. reklamu, která vám říká, že technologie nenahradí lásku. Jelikož byla reklama opět asijská a jako fanouška kvalitních reklam (ano i reklamy mohou být kvalitní, třeba světové módní značky jsou v tomto odvětví dost vysoko), mě nemohlo napadnout nic jiného, než že projedu víc asijských reklam. Vyšlo mi z toho jediné. Nevím, jak to v té asii dělají, jestli tam je tolik dobra, že se vejde i do reklamy, nebo naopak jsou tam všichni tak zkažení, že lidem musí v reklamách ukázat, jak být dobrým člověkem, ale tak silná videa jsem ještě neviděl. Až to ve mě vyvolává nutkání dávat bezdomovcům peníze, což od doby, kdy se s nimi setkávám v práci rozhodně nedělám. Ať už vám videoříká, že byste měl být dobrým člověkem a pomáhat ostatním, protože se vám to vrátí, nebo aby jste byli dobrými učitely/žáky, protože dřív nebo později vás výsledek zahřeje minimálně na duši. Nebudu vám tady popisovat průběh mých emocí napříč stopáží reklamy. Jen se prostě koukněte a připravte se na to, že to ve vás zanechá spoustu krásných emocí. (videa se na tabletech a telefonech neukazují)

Můj běžný den v matce měst

   Venku opět stojí zahnívající vzduch, jako voda v akváriu s mrtvou rybkou. Hlásí, že se to v noci spláchne. Jak jinak. Zítra jedu po pár odpracovaných dnech domů, na KVIFF. Vstal jsem po jedenácté, ale nemáte mi co závidět. Mám naspané tři hodiny. Po noční mi to prostě déle nespí. Chvíli jsem se ještě povaloval a pročítal zpráv od L., D. a A. Zpráva od A. mě vůbec nepotěšila. Řeší teď opravdu těžkou životní situaci. Je matkou dvouleté a půl roční holčičky a rozpadá se jí manželství. To mi ale nenapsala, už to dávno vím. Včera mi totiž zase psala jako nejlepšímu kamarádovi, kterému se s tím možná jako jedinému svěřila. Jenomže já jsem se zrovna tou dobou utápěl ve vlastní temnotě a nebyl jí schopný pomoct. Poprvé z nespočtu situací, kdy potřebovala obejmout, jsem jí nemohl ani vyslechnout. Už na to přestávám mít sílu dělat všem kolem jen houbu, která nasaje jejich problémy. Vím, že mé starosti jsou oproti tomu jako zrnko písku v oceánu, ale taky se potřebuji někomu svěřit, s někým si promluvit. A. jsem tím zklamal a nechce mě teď nějakou dobu vidět.

   Takové moje běžné ráno. Tak proč nepokračovat s celým dnem. Když už se vykopu z postele, v břuchu už mi ani nekručí, ale mám pocit, že žaludek se pokouší alespoň odšťavnit sám sebe, jenže po ruce mám akorát vodu a pastu na zuby. Perlička to není, takže k jídlu jí rozhodně nepoužiji. Vypotácím se proto z postele a jdu okupovat koupelnu. „Super!“, řeknu si. Spolubydlící opět nespláchl svou ranní moč. Někdy přemýšlím, že mu tam nechám hromádku se vzkazem: „Už víš, k čemu je ta šňůrka co tu visí?“. Ale na to asi nikdy nebudu dost velké prase. Dám si sprchu, vyčistím zuby a při pohledu na telefon se znechuceně ušklíbnu. Venkovní teplota má být vyšší, než bych si představoval a já už se pomalu začínám potit, při představě, jak jedu tím pojízdným skleníkem na metro, kde se člověk zchladí.

   Vyrazím tedy na mou obvyklou trasu Čakovice – Dejvická. Z příjemného pálení sluníčka se rychle stává nesnesitelný výpek se vzduchem jako v zaprděném skleníku. Cesta autobusem je však nekonečně krát horší. Důchodci nabalení ve svetrech na vás házejí vražedné pohledy, když otevřete okénko, kterým do autobusu proudí tak malý obsah čerstvějšího vzduchu, že je tam spíš pro efekt, aby se neřeklo. Konečně metro. Začínají mi usychat olepené dlaně od spocených tyčí v autobusu, sundavám batoh a sedám na nejbližší sedadlo v metru. Je tu sice příjemně, ale co to je za smrad? Při hledání těžko přehlédnutelných bezdomovců, zmateně kroutím hlavou z jedné strany vozu na druhou. „Někdo si teda asi usral, prasata“, říkám si, když najednou vidím, jak se mladý pár cpe pizzou, která je plná plísně. A jsme doma. Smradlavý sýr, ten dnešní vydýchaný vzduch a hned se nemůžete dočkat až zase vylezete na vyškvařený povrch města. Po příjezdu na konečnou, míjím na schodech týpka s prohnutou, dřevěnou deskou v ruce a mě zase začíná ovládat myšlenka, že se vrátím ke sportu, díky kterému jsem byl tolikrát na pohotovosti.

   Konečně jsem z metra venku, naštěstí to je jen kousek do mé oblíbené kavárny. Jsem tu sice už před druhou, ale mají otevřeno i když otevírací doba na dveřích říká něco jiného. Zase tu dnes hrají dobře. Včera soundtrack z The Perks of Being a Wallflower, dnes Pink Floyd - The Dark Side of the Moon a obojí se mi trefilo do nálady. Spokojeně se usadím na mé místo - křeslo z vnitřní strany výlohy kavárny, odkud máte přehled o tom kdo se motá po kavárně a zároveň můžete sledovat ruch města na druhé straně výlohy. Někdy si tu jenom sednu, vezmu do ruky knížku a koukám. Koukám na procházející lidi, jak si na kousku trávníku hrají se svým čtyřnohým miláčkem, jak tramvaj tím známým „CRN, CRN!“ upozorňuje auta přejíždějící přes tramvajový pás, nebo jen tak koukám na oblohu skrz prořídlé lípy před kavárnou. Přicházející obsluha se potutelně usmívá a nese mi nápoják. Ví, že si určitě dám to co vždy a taky, že dám. „Lungo a černý rybíz do půllitru s vodou“, řeknu a poděkuji. Dnes nebudu zírat z výlohy, vytahuji počítač a píši. Těším se až zítra ráno skončí poslední noční a já pojedu tam, kde jsem i přes všechny kulturní nedostatky doma.

O mém cestování, o Student Agency

   Chtěl jsem konečně psát o holkách, o Ms. Small, ale Výhra na svém kvalitně nudném blogu sdílela článek, ve kterém toho bylo až moc podobného mým myšlenkám. Napíši tedy o mém každotýdenním cestování na trase Karlovy Vary – Praha a občas i dál. Jedno má většina cest společné. Student Agency, tudíž bude tento příspěvek hlavně o uvedené firmě.

   Bohužel na mé trase není žádný super vlakový koridor a v případě, že nechci strávit místo dvou a čtvrt hodiny, o hodinu víc ve vlaku za dvojitou cenu, tak můj oblíbený prostředek pro přepravu po ČR nepřipadá v úvahu. Pravidelně proto nabíjím kreditovou jízdenku, kterou vlastně ani nevím kde mám, ale díky moderním technologiím stačí mít po ruce telefon. To člověk doběhne autobus minutu před odjezdem a zrovna s ním nechce ta jinak supermegahustá aplikace spolupracovat. Stevard klepající se u dveří na to až bude číst precizní angličtinou text seznamující cestující ze zahraničí s tím, že jim nabídne noviny, kterým nebudou rozumět, dá jim sluchátka, která fungují jen z poloviny a nabídne jim teplý nápoj, který jim způsobí nevolnost, ne-li žaludeční vředy. Nepřipravený cestující se těší na výběr z desítek časopisů a novin, jenž viděl v brožuře. Po příchodu stevadra však smutně sklopí zrak a vyere si z nabídky - Lidové Noviny, Blesk, nebo časopis Military.

   Přejdu-li ale na své vlastní zkušenosti, nejtuctovější jízda vypadá asi takto: Po té, co dorazím na naše slavně krásné Dolní Nádraží, sundám batoh a rád bych si sedl na lavičku, ale nemůžu, protože ruští návštěvníci mají namířeno na letiště směr zpátky domů a nemohli v jedné z vietnamských večerek nenakoupit dvacet balíků lázeňských oplatek a dárkové kazety s mini Bechcerovkou a štamprličkou. Jelikož to vše nakoupili těsně před tím, než si jako čtyřčlenná rodina vzali každý dva kufry plné stěgla z Moseru a jinak než v igelitových pytlících je nemohou přepravit. Proto je přece logické, že je nebudou pokládat na nekonečný počet obřích kufrů, ale zasypu jimi lavičky pro cestující. To už mi v hlavě zase začíná najíždět, proč jsem to konečně nešel zkusit na stopa.

   A je to tu, žluťák přijíždí a za ním posila, kterou v tu chvíli však už nevnímám. Frajersky postávám opodál a startuji onu legendární aplikaci, zatímco se ruští návštěvníci snaží procpat ke dveřím a při tom kolem nich pobíhají zmatení japonští turisté. Fronta ke dveřím ubývá a z dálky je slyšet jen hlas stevarda, který nastupujícím vysvětluje na kterou stranu se mají dát, až vystoupají schody. To už je pomalu čas, abych nastoupil. Přijdu tedy ke stevardovi, ukážu mu telefon s aplikací ve které si přečte mé číslo a s klidným hlasem řeknu: „trojka“. Chvíli přejíždí hrotem propisky po papíře, střídavě kouká na papír a na můj telefon. „Tady něco nehraje“ říkám si. Po chvilce ze stevarda vypadne, že musím být v posile. Naštvaně mu ukazuji miniaturu autobusu se žlutým šálkem horkého nápoje v aplikaci. Udiveně se na mě podívá a řekne jen: „To se musíte koukat přímo na stránkách“, ale to už jsem skoro u řidiče druhého autobusu. „Aspoň se mě nikdo nebude ptát, jestli potřebuji sluchátka i přes to, že jedny mám v uších a už vůbec mi nikdo nenabídne tu břečku“, říkám si. Super! Autobus HC Slavia Praha, ještě že mě tyhle věci netrápí, ale nechtěl bych teď být fanouškem Sparty. Řeknu řidiči sedadlo a opět ukazuji telefon. Zmateně kouká co má být zase tohle? Vždy k němu přeci chodí s vytištěnou jízdenkou. Nakonec mě ale najde a pouští dovnitř. Koukám a nacházím jen staré, látkové sedačky, ze kterých se po usazení vynoří oblak prachu. No co, lepší než ty kožené na kterých v létě nevíte, jestli trpíte předčasně inkontinencí, nebo jste jenom spocení. Nervózně vyhlížím svého spolucestujícího na dalších pár hodin. Přichází slečna, kterou doprovází její dlouhé nohy s nimiž by mohla z fleku dělat modelku. Míří k mému sedadlu, takže pomalu zvedám opěrku rozdělující sedadla. Nepřisedla si ke mně. Její místo je přes uličku. Hned za ní se belhá ufuněný a upocený morbidně obézní muž. Než stačím jakkoli zareagovat a opěrku dát opět dolů, už cítím jak se mě dotýkají části jeho těla. S jeho nadměrně objemnou postavou by bez problému zabral obě sedadla. Začínám tedy nekompromisně řešit situaci. Zatlačím opěrku mezi sedadly zpět dolů, abych měl aspoň pocitodděleného prostoru. Zesílím hlasitost sluchátek v uších, abych neslyšel to funění před smrtí a natáčím klimatizační vyústky směrem na zmíněnou hříčku přírody, jelikož začínám cítit ve vzduchu kyselý zápach potu. Naštěstí jsem, hlavou klouzajíc po skle nahoru a dolů, rychle usnul a téměř celou cestu prospal. Na Dejvické jsem doufal, že si pán vystoupí, ale to byla troufalá myšlenka, jel až na Florenc. Při zvedání se ze sedačky se na mě otočil a já čekal, že mezi hlasitými výdechy a nádechy uslyším nezlobte se, nebo něco na ten způsob. Čekal jsem marně. Naopak mi ještě přišlo, že se na mě podíval zle. Při vycházení ze dveří mě pozdravil stevard a já šťastný, že nemusím čekat, až vystoupí většina cestujících, abych si vzal svůj batůžek, přidal do kroku a svižně se přiblížil na metro, kde jsem si vychutnával prostor. Já vím, tohle se vám může stát kdekoliv, ale už dlouho jsem bojoval s myšlenkou vyhejtovat Student Agency a nyní k tomu byla ideální příležitost.