Stavidlo

   Vzal tabák, koupil si Braníky a šel se projít ven. Doma se moc zužovaly stěny a stíny na na ně kreslily temné kreatury. Zase se mu kroutil žaludek a vařil mozek. Tolik věcí. Došel ke stavidlu u ostrova. Všudypřítomný pach rybiny. Přelezl plot, prodral se hustými pavoučími sítěmi plnými křižáků a zbytků jejich potravy a šel až na kraj stavidla. Všude kolem byla tma. Jen halogen na stavidle pálil přímo na něj a dým od cigarety v jeho světle vytvářel mrak, který po chvíli zmizel v temnotě. Byla už moc zima na to aby kolem světla lítal hmyz. Jen sem tam bylo slyšet plácání ryb na hladině řeky. Sedl si až na kraj vedle ptačích hoven a málem spadl dolů. Celé to byla vlastně kulisa jeho aktuálního života. Myslel na Ní, ale bolelo ho to. Byl teď hrozné prase a možná tím i ublížil několika ženám, ale jen skrze ně zkoušel zapomenout. Bohužel to nešlo. Nemohl zapomenout, ale zároveň s Ní nemohl být. Bylo to silné pouto, ale prostě to nešlo. Přemýšlel nad tím už nějakou dobu. Přemýšlel nad vztahy které s díkami měl a začínal si uvědomovat jak je rozbitý. Není bytost, ale rozbitost. Vzpomínal na jemné doteky všude na těle a pod nimi se kroutící hebké tělo. Vzpomínal na hebkou kůži. Začaly mu téct slzy. Věděl, že prahne po něčem, co nemůže mít. Bude se muset naučit být nějakou dobu sám a odrážet pokušení. To bylo nejspíš jediné východisko. Zase se nad ním začnou zavírat husté větve stromů a bude se bořit v bažinách smutku. Ale snad nepadne jako Artex...

Podzimní trip

   Prví trip. LSD. To nejde popsat. Zase se ukázala jeho odolnost, nebo slabost drogy? Nájezd začal až po pětinásobné dávce. To co přišlo, aspoň teda vizuálního, se podařilo dost dobře zachytit ve filmech, klipech.. to byl jen začátek. Následoval stav, který se nedá popsat. Všeobecné vnímání světa, cítění zvuků, neuchopitelnost a barevnost i třeba jen rozmočené větve v kaluži bláta, se začalo dál prohlubovat až na uvědomování si těla, jednotlivých orgánů a jejich potřeb. V takovém kvantu informací a vjemů, člověk neví co si užívat dřív a taky tak vypadá jeho konverzace, naštěstí tam ale byl s M. a Y. a i přesto, že M. byla jen profesionálně reagující “dozor”, měl pocit, že není potřeba udržovat nit konverzce, protože se v komunikaci všichni nějak synchronizovali. Po několika hodinách tripu veňku, dorazili domů. Postupně začali mít všichni hlad, snědlo a vychutnalo se spousta jídla, po čemž následovala několik hodin trvající konverzace především o rodině a existencionálních otázkách. Nakonec byl příjemně překvapený, jak si užívá tyhle chvíle a konvervzace s tak blízkými lidmy. Chvíli tápal, jestli by bylo jiné, kdyby tam byl někdo cizí, o kom si vlastně myslí, že je jinde, ale došlo mu, že by se všichni opět synchronizovali a bylo by to krásný i když třeba jinak. 

   Po postupném odpadávání účastníků tripu dostal chuť se jít projít a dát si cígo. Obešel pár bloků až se nakonec zastavil na můstku na Rokytkou, kde si zapálil cígo a užíval si šumění potoka s občasným šuměním auta, nebo vlaku. Když dokouřil, nechtělo se mu zpět, polračoval dál, vnímal svůj hůd a najednou si uvědomil, že už tohle dlouho neudělal. Dlouho se nešel uprostřed noci jen tak slepě procházet. Odvrácená strana. Temná, ale přitom je vždycky vidět. Najednou nejsou zácpy, nejsou davy lidí, jen občas projíždějící tágo a bezdomovec přehrabující se v popelnici. Mimochodem, kolikrát se přesně s takovým bezdomovcem dal do řeči a dali si spolu cígo. Uvědomil si, že úplně zapomněl na tenhle feel pozorovatele odvrácené strany města, demo-města. Jak ho baví být tím pozorovatelem. V noci i ve dne. Schopnost zastavit se a vnímat davy, kolony, osvětlující paprsky slunce, nebo noční, prázdné město s jeho pár věrnými co nechodí spát. 

Padá noční obloha

   Chybí mu. Je pryč dva týdny a hrozně mu chybí. Šel na Komiks a konečně se po pár dnech v ráji ozvala. Psali si, zkoušeli volat, ale nešlo to, nakonec jí poslal ještě hlasovou zprávu, šel si na toiku šlehnout a užít si párty. Celou dobu ale stejně myslel na ni. Ráno už byl z tančení úplně oddělanej, bolela ho každá část těla, ale skvěle si to užil. Když se v poledne vzbudil, cítil následky noci - tanec, fety, spousty cigaret. Z karimatky uprostřed uličky v kuchyni se mu nechtělo vstát, měl těžké nohy, nechtělo se mu dodělávat skříň vedle v místnosti, nechtělo se mu nic. Už ho to sralo, ale neměl sílu to dodělat. Nakonec vstal, vykašlal hleny ze zapálených plic, dal si trochu jídla, oblékl si zaprášené věci a dodělal u skříně aspoň police. Večer ho dohnal hlad, ale doma nic nebylo a obchody jsou zavřené, přeci jen ty svátky člověk nakonec řeší. Začala na něj padat noční obloha. Oblíkl se, na cestu si vzal smutnou náladu, stravenku a drobné. Cestou se zastavil pro závitky a Bránu, a vyrazil na Vítkov. Hlad ho mučil ještě víc, když si v ruce nesl jídlo. Konečně, s tuva hudbou v uších, dorazil na Vítkov. Sedl si a začal jíst, koukal na poblikávající město, myslel na to jak mu chybí spát v horách a těšil se až se vrátí.

Kam ve Varech

   Chtěl jsem nevarákům přiblížit pěkný místa a tak jsem vytvořil mapu, tak trochu i číp průvodce, kterého nestíhám do KVIFFu dodělat. Dávám tak k šíření aspoň pár stran tipů a mapu, které jsem po vás vytvořil. Tak si užijte Vary! ) 

průvodce (odkaz)

Neni to nemoc

   Bylo lehce po půlnoci. I přes to, že měl spoustu práce, psali si spolu. Bylo kolem totiž dost lidí, které mohl úkolovat a ulehčit si tak, aby se najedl, nebo měl čas si psát. Psali si... povím vám příběh o krvavém měsíci, ale ne o tom z Pána prstenů, o tom krvavém konci měsíce, který je tabu. Nikdy nechápal proč je to tabu. Přitom je to problém, který se fyzicky týká třetiny(?) společnosti. V sexuálním životě to má automaticky znamenat stopku, ale proč? Pravidelnej sex při menstruaci může holce ulevit od bolesti. A že některé holky mají prvních pár dnů co dělat, aby tu bolest aspoň zaspaly. Jenže ony k tomu zvládnou jít třeba do práce, nebo na zkoušku a ještě musej přijímat debilní kecy šovinistickejch profesorů. Jsem asi trochu feminista i když nemam rád Apolenu a její výlevy. K holkám se má kluk chovat minimálně rovnoprávně, což bohužel ve školním a pracovním prostředí pořád moc nefunguje. No ale zůstaňme u tý menstruace. Holky nemaj modrou krev, jak říká Adél v tom reklamním spotu, to všichni víme, málo se ale mluví o tom, jak moc u toho některý holky trpí a bez růžovýho prášku by fakt nezvládly nic. I když to se vlastně docela ví. O čem se ale ví míň, je, že některý holky to skoro nedostávaj, nebo to dokonce musí řešit hormonama a maj kvůli tomu různý záněty. Další věc jsou taky fety, který můžou rozházet i pevně pravidelnej cyklus. Nejsem gynekolog ani tuhle problematiku nehltám v knížkách, jenom si myslim, že by se o tom mělo víc mluvit, aby lidi brali na holky s menstruačníma bolesma ohled a ne, že si budou říkat, jak je nepříjemná, protože má asi krámy, atdatd, menstruace neni nemoc, je to známka toho, že ženský tělo funguje jak má, byť je to bolestivý a nepříjemný. Zazvonil zvonec, modrý krvi v kalhotkách je konec.

                                       foto: Sara Lorusso

Jak se to vrátilo

   Bylo jaro. Ve vzduchu voněly kvetoucí akáty a čerstvě posekaná tráva. Zvuk města se vzdaloval a pomalu ho přehlušoval šum potoka, cvrlikajících ptáků a větvě bříz vlající ve vzduchu při teplém větru. Neměl koho držet za ruku, s kým se smát, ale na tohle teď nemyslel. Užíval si tu rájovitost. Vždycky ho to slovo pobaví, jak se tenkrát platonicky zamiloval do Rájové. Taky jak jinak s takovým příjmením. Dorazí k ohybu potoka, kde je travnatý plácek který je odproštěný od stínu větví. Sedne si na břeh. Sundá boty. Pomalu ponoří chodidla do vody. Žiletky a jehly mu jemně oťukávájí chodidla. To je tak na chlazení piva, řekne si. Lehne si na trávu a zapálí si. I když je to barbarské, strčí si sluchátka do uší a pušťá. Zvuk potoka, větru i ptáků zmizí. Jen slunce pálí dál skrz dým od cigarety. V uších se rozezní stálo prase na terase [Antonín Dvořák - Humoresque No. 7]. I přes otevřené oči si vybavuje představy událostí - utekla mu Káča. Byla noc a chcalo jako z konve. Běhal vesnicí, zmrzlý, promočený a ze všech sil volal její jméno. Měl strach. Měl takový strach, že mu začaly téct slzy. Měl strach z toho, že jí najde v příkopě, stejně jako když jako malý našel toho sraženého psa odnaproti. Běžel, probíhal kalužemi, bahnem, bylo mu to jedno. Najednou vidí tu malou flekatou šmouhu, jak se k němu blíží. Byla to ona. Přikrčil a ona mu celá mokrá, zasraná a smradlavá skočila do náruče. Jakou měli oba radost. Rozepl si bundu a střčil ji pod ní, aby jí nebyla taková zima. Doma ji umyl a zabalil do deky. Ten večer s ním mohla spát v posteli. Dokouřil. Obul se a vyrazil dál. Vzpomněl si na ten dopis. Najednou začala padat voda. To si z toho filmu zapamatoval. Většina lidí tomu říká déšť, ale přitom padá voda - water fall [Paterson]. Najednou vchází do hustého, temného lesa. Zpěv ptáků vystřídalo kvílení polospadaných stromů. Vonící trávu vystřídal smrad zahnívající hlíny. Ledová, křišťálově čistá voda v potůčku se proměnila v bublající dehet. Sluneční paprsky se změnili na šedé stíny. Cesta se zužovala a na něj se tak začaly tlačit suché, neprostupné větve stromů. Boty se lepily do bahna. Už nemohl dál. Zmenšoval se. Začalo mizet i to šedivé světlo. Nemohl popadnout dech. Padnul a zůstal tam ležet. Sám tam ležel ve všech těch sračkách...

Zatim díky

   Čeká ve frontě na Cukr, chce stihnout levnější vstup a taky to o dvě minuty stíhá. Před chvíli dojel několikahodinový hovor, kdy mu mimo jiné shrnula jeho život. Život tady na blogu a taky vlastně ve skutečnosti – potká skvělou holku, píše o tom, jek je skvělá, časem přijde rozchod, zase si užívá života, volnosti, až ho každý večer v prázdném bytě doženou depky. Občas se mihne nějaký románek až jeden z nich zase skončí další skvělou holkou, takže by teď měl psát o tom, jak je mu skvěle a užívá si života, ale to už tu bylo, že jo. Tak čau a pusu?! Neměl zatím čas a náladu to sesmolit, oddělal se mezi tím bouráním pecí, potom práce, bloumá mezi vesnicemi, sleduje nekonečné množství zajíců, občas si zastaví na cígo a projíždí sítě. Narazil na další blog, docela ho nadchnul. Ta Antoňáková je pěkná a ještě k tomu skvěle píše. Rozhodl se tedy že to trochu rozepíše, rozloučí se a poděkuje všem, sbohem a šáteček. Teda aspoň na nějakou dobu, protože nikdy nevíš. A tak mu to začalo lítat hlavou, jak by tu poslední věc napsal. Přemýšlí o úplném začátku, proč začal psát? Byla to jeho terapie, odmítl jít k odborníkovi, nebo brát prášky, ale vypsal se z toho, proto taky ty začátky možná stály za přečtení. Nakonec se rozhodl od všeho utéct, nechat doma svojí milovanou Káču, protože doma na zahradě jí bude stejně nejlíp, a utekl do Prahy. Nikoho tu neznal, ale postupně poznával lidi, párkrát se zamiloval a potom přišel konec zimy 2016. Zásadní období. Začal vymetat kulturní akce na kterých i přes jeho introvertství poznal pár skvělých lidí a pak se to rozjelo. Přes těch pár skvělých lidí se dostal na další úžasné akce a poznal další úžasné lidi a už to jelo. Potom přišlo léto, první tábor, kde nebyl jako dítě a i když ho to po zdravotní stránce totálně oddělalo, psychicky byl v euforii ještě několik měsíců, za což mohla i nová láska. Tu euforii zažil, vyjma drog, až minulý týden v Košicích, tři intenzivní dny bláznovství a přátelské lásky. Poprvé se líbal s chlapem, vymyslel si to debilní jméno a představoval se jako Evžen. Lidi mu tak kupodivu říkali. No a zbytek už znáte. Tohle je teda ten konec i když není zas až tak rozvedený, ale asi si konečně uvědomil spoustu věcí.

   Takže by teď chtěl poděkovat všem co potkal za poslední rok i před tím, co mu pozitivně i negativně ovlivnili život, jeho rodině, tetě, která tyhle žblebty možná ještě čte, taky virtuálním přátelům, dopisovatelkám a v poslední řadě jeho milované kavárně, ve které se vždycky cítí líp než doma i když tam dělaj hnusný kafe.

   Zatim díky, za život nebudu rovnat pravdu tomu moje triky teď potichu spěchaj dopředu ne hned…