Stavidlo

   Vzal tabák, koupil si Braníky a šel se projít ven. Doma se moc zužovaly stěny a stíny na na ně kreslily temné kreatury. Zase se mu kroutil žaludek a vařil mozek. Tolik věcí. Došel ke stavidlu u ostrova. Všudypřítomný pach rybiny. Přelezl plot, prodral se hustými pavoučími sítěmi plnými křižáků a zbytků jejich potravy a šel až na kraj stavidla. Všude kolem byla tma. Jen halogen na stavidle pálil přímo na něj a dým od cigarety v jeho světle vytvářel mrak, který po chvíli zmizel v temnotě. Byla už moc zima na to aby kolem světla lítal hmyz. Jen sem tam bylo slyšet plácání ryb na hladině řeky. Sedl si až na kraj vedle ptačích hoven a málem spadl dolů. Celé to byla vlastně kulisa jeho aktuálního života. Myslel na Ní, ale bolelo ho to. Byl teď hrozné prase a možná tím i ublížil několika ženám, ale jen skrze ně zkoušel zapomenout. Bohužel to nešlo. Nemohl zapomenout, ale zároveň s Ní nemohl být. Bylo to silné pouto, ale prostě to nešlo. Přemýšlel nad tím už nějakou dobu. Přemýšlel nad vztahy které s díkami měl a začínal si uvědomovat jak je rozbitý. Není bytost, ale rozbitost. Vzpomínal na jemné doteky všude na těle a pod nimi se kroutící hebké tělo. Vzpomínal na hebkou kůži. Začaly mu téct slzy. Věděl, že prahne po něčem, co nemůže mít. Bude se muset naučit být nějakou dobu sám a odrážet pokušení. To bylo nejspíš jediné východisko. Zase se nad ním začnou zavírat husté větve stromů a bude se bořit v bažinách smutku. Ale snad nepadne jako Artex...