Čeká
ve frontě na Cukr, chce stihnout levnější vstup a taky to o dvě minuty stíhá. Před
chvíli dojel několikahodinový hovor, kdy mu mimo jiné shrnula jeho život. Život
tady na blogu a taky vlastně ve skutečnosti – potká skvělou holku, píše o tom,
jek je skvělá, časem přijde rozchod, zase si užívá života, volnosti, až ho každý
večer v prázdném bytě doženou depky. Občas se mihne nějaký románek až
jeden z nich zase skončí další skvělou holkou, takže by teď měl psát o
tom, jak je mu skvěle a užívá si života, ale to už tu bylo, že jo. Tak čau a
pusu?! Neměl zatím čas a náladu to sesmolit, oddělal se mezi tím bouráním pecí,
potom práce, bloumá mezi vesnicemi, sleduje nekonečné množství zajíců, občas si
zastaví na cígo a projíždí sítě. Narazil na další blog, docela ho nadchnul. Ta
Antoňáková je pěkná a ještě k tomu skvěle píše. Rozhodl se tedy že to
trochu rozepíše, rozloučí se a poděkuje všem, sbohem a šáteček. Teda aspoň na
nějakou dobu, protože nikdy nevíš. A tak mu to začalo lítat hlavou, jak by tu
poslední věc napsal. Přemýšlí o úplném začátku, proč začal psát? Byla to jeho
terapie, odmítl jít k odborníkovi, nebo brát prášky, ale vypsal se z toho,
proto taky ty začátky možná stály za přečtení. Nakonec se rozhodl od všeho
utéct, nechat doma svojí milovanou Káču, protože doma na zahradě jí bude stejně
nejlíp, a utekl do Prahy. Nikoho tu neznal, ale postupně poznával lidi, párkrát
se zamiloval a potom přišel konec zimy 2016. Zásadní období. Začal vymetat
kulturní akce na kterých i přes jeho introvertství poznal pár skvělých lidí a
pak se to rozjelo. Přes těch pár skvělých lidí se dostal na další úžasné akce a
poznal další úžasné lidi a už to jelo. Potom přišlo léto, první tábor, kde
nebyl jako dítě a i když ho to po zdravotní stránce totálně oddělalo, psychicky
byl v euforii ještě několik měsíců, za což mohla i nová láska. Tu euforii
zažil, vyjma drog, až minulý týden v Košicích, tři intenzivní dny
bláznovství a přátelské lásky. Poprvé se líbal s chlapem, vymyslel si to
debilní jméno a představoval se jako Evžen. Lidi mu tak kupodivu říkali. No a
zbytek už znáte. Tohle je teda ten konec i když není zas až tak rozvedený, ale
asi si konečně uvědomil spoustu věcí.
Takže
by teď chtěl poděkovat všem co potkal za poslední rok i před tím, co mu
pozitivně i negativně ovlivnili život, jeho rodině, tetě, která tyhle žblebty
možná ještě čte, taky virtuálním přátelům, dopisovatelkám a v poslední řadě jeho milované
kavárně, ve které se vždycky cítí líp než doma i když tam dělaj hnusný kafe.
Zatim díky, za život nebudu
rovnat pravdu tomu moje triky teď potichu spěchaj dopředu ne hned…
Žádné komentáře:
Okomentovat