Jak se to vrátilo

   Bylo jaro. Ve vzduchu voněly kvetoucí akáty a čerstvě posekaná tráva. Zvuk města se vzdaloval a pomalu ho přehlušoval šum potoka, cvrlikajících ptáků a větvě bříz vlající ve vzduchu při teplém větru. Neměl koho držet za ruku, s kým se smát, ale na tohle teď nemyslel. Užíval si tu rájovitost. Vždycky ho to slovo pobaví, jak se tenkrát platonicky zamiloval do Rájové. Taky jak jinak s takovým příjmením. Dorazí k ohybu potoka, kde je travnatý plácek který je odproštěný od stínu větví. Sedne si na břeh. Sundá boty. Pomalu ponoří chodidla do vody. Žiletky a jehly mu jemně oťukávájí chodidla. To je tak na chlazení piva, řekne si. Lehne si na trávu a zapálí si. I když je to barbarské, strčí si sluchátka do uší a pušťá. Zvuk potoka, větru i ptáků zmizí. Jen slunce pálí dál skrz dým od cigarety. V uších se rozezní stálo prase na terase [Antonín Dvořák - Humoresque No. 7]. I přes otevřené oči si vybavuje představy událostí - utekla mu Káča. Byla noc a chcalo jako z konve. Běhal vesnicí, zmrzlý, promočený a ze všech sil volal její jméno. Měl strach. Měl takový strach, že mu začaly téct slzy. Měl strach z toho, že jí najde v příkopě, stejně jako když jako malý našel toho sraženého psa odnaproti. Běžel, probíhal kalužemi, bahnem, bylo mu to jedno. Najednou vidí tu malou flekatou šmouhu, jak se k němu blíží. Byla to ona. Přikrčil a ona mu celá mokrá, zasraná a smradlavá skočila do náruče. Jakou měli oba radost. Rozepl si bundu a střčil ji pod ní, aby jí nebyla taková zima. Doma ji umyl a zabalil do deky. Ten večer s ním mohla spát v posteli. Dokouřil. Obul se a vyrazil dál. Vzpomněl si na ten dopis. Najednou začala padat voda. To si z toho filmu zapamatoval. Většina lidí tomu říká déšť, ale přitom padá voda - water fall [Paterson]. Najednou vchází do hustého, temného lesa. Zpěv ptáků vystřídalo kvílení polospadaných stromů. Vonící trávu vystřídal smrad zahnívající hlíny. Ledová, křišťálově čistá voda v potůčku se proměnila v bublající dehet. Sluneční paprsky se změnili na šedé stíny. Cesta se zužovala a na něj se tak začaly tlačit suché, neprostupné větve stromů. Boty se lepily do bahna. Už nemohl dál. Zmenšoval se. Začalo mizet i to šedivé světlo. Nemohl popadnout dech. Padnul a zůstal tam ležet. Sám tam ležel ve všech těch sračkách...

Zatim díky

   Čeká ve frontě na Cukr, chce stihnout levnější vstup a taky to o dvě minuty stíhá. Před chvíli dojel několikahodinový hovor, kdy mu mimo jiné shrnula jeho život. Život tady na blogu a taky vlastně ve skutečnosti – potká skvělou holku, píše o tom, jek je skvělá, časem přijde rozchod, zase si užívá života, volnosti, až ho každý večer v prázdném bytě doženou depky. Občas se mihne nějaký románek až jeden z nich zase skončí další skvělou holkou, takže by teď měl psát o tom, jak je mu skvěle a užívá si života, ale to už tu bylo, že jo. Tak čau a pusu?! Neměl zatím čas a náladu to sesmolit, oddělal se mezi tím bouráním pecí, potom práce, bloumá mezi vesnicemi, sleduje nekonečné množství zajíců, občas si zastaví na cígo a projíždí sítě. Narazil na další blog, docela ho nadchnul. Ta Antoňáková je pěkná a ještě k tomu skvěle píše. Rozhodl se tedy že to trochu rozepíše, rozloučí se a poděkuje všem, sbohem a šáteček. Teda aspoň na nějakou dobu, protože nikdy nevíš. A tak mu to začalo lítat hlavou, jak by tu poslední věc napsal. Přemýšlí o úplném začátku, proč začal psát? Byla to jeho terapie, odmítl jít k odborníkovi, nebo brát prášky, ale vypsal se z toho, proto taky ty začátky možná stály za přečtení. Nakonec se rozhodl od všeho utéct, nechat doma svojí milovanou Káču, protože doma na zahradě jí bude stejně nejlíp, a utekl do Prahy. Nikoho tu neznal, ale postupně poznával lidi, párkrát se zamiloval a potom přišel konec zimy 2016. Zásadní období. Začal vymetat kulturní akce na kterých i přes jeho introvertství poznal pár skvělých lidí a pak se to rozjelo. Přes těch pár skvělých lidí se dostal na další úžasné akce a poznal další úžasné lidi a už to jelo. Potom přišlo léto, první tábor, kde nebyl jako dítě a i když ho to po zdravotní stránce totálně oddělalo, psychicky byl v euforii ještě několik měsíců, za což mohla i nová láska. Tu euforii zažil, vyjma drog, až minulý týden v Košicích, tři intenzivní dny bláznovství a přátelské lásky. Poprvé se líbal s chlapem, vymyslel si to debilní jméno a představoval se jako Evžen. Lidi mu tak kupodivu říkali. No a zbytek už znáte. Tohle je teda ten konec i když není zas až tak rozvedený, ale asi si konečně uvědomil spoustu věcí.

   Takže by teď chtěl poděkovat všem co potkal za poslední rok i před tím, co mu pozitivně i negativně ovlivnili život, jeho rodině, tetě, která tyhle žblebty možná ještě čte, taky virtuálním přátelům, dopisovatelkám a v poslední řadě jeho milované kavárně, ve které se vždycky cítí líp než doma i když tam dělaj hnusný kafe.

   Zatim díky, za život nebudu rovnat pravdu tomu moje triky teď potichu spěchaj dopředu ne hned…