Noční topení se

   Už psal o své nejoblíbenější predstavě z dětství, o houpačce. Nedávno se bavili o snech, co znamenají a hlavně o pádech a dopadnutích ve snech. Vzpomněl si na jeden z nejhorších snů.

   Začal představou o houpačce. Houpal se v oblacích a najednou se něco porouchalo, spadnul z houpačky. Prolétal mraky a místy viděl zem. Všechno bylo tak neskutečně malé, že kromě několika měst, lesů, řek a jezer, nebylo možné nic rozeznat. Cestou k zemi se točil, nepadal jako z filmu, kdy roztáhnou ruce a letí břichem dolů. Byla to taková výška, že si ani neuvědomoval nebezpečí, jen v tom přetížení nemohl řvát, řvát v euforii jako na horské dráze. Najednou se rychle přiblížil k zemi a s tím přicházel i dopad. Bylo to nad jezerem. Před dopadem stihl zaregistrovat užívající si přátele na břehu, kteří ho v té rychlosti nezaregistrovali. Při pádu z takové výšky a v takové rychlosti čekal, že se o hladinu rozplácne, ale to se nestalo. Spadl do vody po nohách a zajel do hloubky, kam už světlo moc nesahalo. Nohami se zabořil do bahnitého dna jezera. Všude kolem byly vlnící se, provazovité rostliny do kterých se při snaze dostat se zpět k hladině, zamotával. Stále se však ale ještě nedostal z bahna, ve kterém měl zabořené nohy téměř po kolena. Začali mu docházet síly a kyslík. Začal lapat po dechu a přitom se nalokal vody. V tu chvíli se probudil. Nemohl však ještě nějakou chvíli chytit dech.

Dle snáře:

pád - úzkost, zranitelnost

lehký dopad - dobré věci

topit se - ztrpčuješ si sám život

LSD - letní dětský tábor

   Po spoustě letech byl na táboře. Už od začátku vzpomínal, jak jako dítě jezdil na tábory. Dělalo mu taky problém nechat děti dělat soutěže bez pomoci, bylo to přeci jen na nich, on jen dohlížel, aby se nezrakvily, jako se během těch pár dnů zrakvil on.

  Uložili děti, bylo po večerce, proběhla schůze a šlo se grilovat, pít. Seděl na lavičce obrácené ke grilu, aby jej hřál. Vedle něj seděli dvě hrdličky a on si psal s milenkou. Dopil gin. Po všem jídle, přejídání a zábavy, na něj padla únava, měl chuť se zase někam zašít. Přesunul se spacákem k ohni, kde pár vedoucích zpívalo "Z kostela zvon" od Nedvěda a on si najednou uvědomil, že je to celkem citlivá píseň i když je to táborovka a k tomu od Nedvěda. Nad hlavou měl nekonečno hvězd. Jak mu to chybí, ve velkoměstě je člověk rád, když vidí hvězd aspoň pár desítek. Snažil se rozeznat souhvězdí, ale stejně zná akorát Vozy a Orion. Stejně jako při hledání obrázků v mracích, hledal obrázky ve hvězdách. Nacházel ale jen antické hrdiny a jednorožce. V nohách ho hřál oheň a v obličeji chladila padající rosa. Náměšť. Při téhle písni se mu po posledním setkání s ní, tlačí slza. Bylo to při návštěvě čínského diktátora, kdy šel s tibetskou vlajkou a po proslovech zastánců lidských práv a bývalých disidentů se zpívala Náměšť. Připadal si jakoby zažil atmosféru “plyšové revoluce“. Nejvíc, ale stejně myslel na ní. Hned na první pohled ho okouzlila. Na další pohledy a setkání zjistil jak je krásná i uvnitř. Nemá však odvahu dát jí najevo své myšlenky. Teď už na něj ale padala únava. Praskání ohně, hvězdy, kytara, představy... co může být krásnější?!