Houpačka

   Prší, padají kroupy, prší z boku, fouká. Je promočený a je mu zle. Tohle “zle“ zná, není to opice, je to nemoc. Ráno byl zmatený, co mu vlastně je. Je přespalý, protože se dlouho nevyspal víc jak 5 hodin v kuse, má vlčí mlhu, protože usnul s čočkami, škrábe ho v krku, protože včerejšek přežil bez cigarety? Bohužel, udělá si čaj z mateřídoušky a šalvěje s medem a rychle to do sebe kopne, než vyrazí. Cestou se mu honí spousty myšlenek. Teď je to počasí, kdy by zmokl a mohl celý den promilovat, ale chvíli na to začne svítit slunce a ta myšlenka opadá. Vytahuje z mokré, studené kapsy telefon a přepíná písničky. Snaží se nemyslet na ten tlak v hlavě, na to jak ho řežou čočky v očích a jak ho studí promočené kalhoty. Přemítá nad tím, co psal do dopisů, co napíše do dopisů. Každý dopis je originál, to je jeho myšlenka a snaží se jí být věrný. Vzpomněl si na tu představu z dětství, kterou si teď málokdy připomene, je mu přitom trochu špatně, má závrať a vůbec. Na houpačku už se tak často nedostane.

  Byla to nejspíš představa způsobená častým pobytem na letišti, kdy jeho děda byl parašutista a on se tak každé léto motal kolem Anduly (pro nezasvěcené to je dvouplošník s označením Antonov An-2). Už vlastně ani neví, kdy ta představa přišla. Byli mu tři, čtyři, nebo pět? Určitě chodil ještě do školky. Jednoho teplého, letního podvečera šel na hřiště. Ve vsi kde bydlel to bylo hřiště pod kostelem. Kostel nabízel zázemí pro odvážnější, kteří dokázali vylézt na jeho zídku a z té buď na neprozkoumaný hřbitov u kostela, nebo majestátné lípy. Jakmile člověk seskočil na “druhou stranu“ pohltil jej stín. Vždy to mělo závoj něčeho zakázaného a ve stínu stromů, zídky a náhodně rozmístěných hrobů, to vytvářelo tak trochu pekelnou atmosféru. Před zídkou bylo prosluněné hřiště a za ní byl stín, místo kam nikdo neviděl. Málokdo se tam proto odvážil. Teď už se ale na hřišti blížil k houpačkám. Orezlá konstrukce, vyšoupané dráhy od brždění, které se po dešti pro děti bez holinek proměnily v nejnebezpečnější část hřiště a ošoupaný dřevěný sedák, jenž spojoval dvě orezlé tyče zavěšené na orezlé konstrukci. Jak už ale víte, byl teplý, letní podvečer a tudíž ve vyšoupaných dráhách praskalo vysychající bahno. Mohl se proto začít nesměle houpat. Ještě úplně neuměl synchronizovat houpání s tělem a tak se mu nedařilo dostat se do maximální výšky, kdy člověk začal nadskakovat na sedáku a začal si uvědomovat nebezpečí konstrukce, která ho může zradit. Tentokrát se mu to skoro podařilo, ale to není důležité, důležité je, že při houpání zavřel oči. Zavřel oči a přicházely představy. Už vlastně ani neví, co všechno si představoval, ale pamatuje si tu jednu. Tu, kterou si při zavření očí na houpačce pokaždé představí.

   Tak tedy, chytil se studených tyčí, na kterých cítil nerovnosti v laku způsobené rzí, odrazil se a kmital nohami dopředu a dozadu. Rozhoupal se, ovíval ho teplý vítr a slunce už začínalo ztrácet sílu. V tu chvíli zavřel oči a přišla ta představa. Představoval si, jak je zavěšený na Andule, slyšel to hučení vrtule a cítil jak se vzduch stává chladnějším při prolétávání mrakem. Netrápila ho výška, nekoukal se dolů, neuvědomoval si nebezpečí chatrné konstrukce, prostě si jen užíval tu volnost. Bylo mu krásně i když měl v žaludku divný pocit z toho beztíží. Po nějaké době otevřel oči a seskočil, spadnul na zem a odřel si koleno, přičemž okamžitě zapomněl na ten stav beztíže. Zapomněl na něj však jen do dalšího houpáni, kdy se mu vše vybavilo a od té doby je to nedílnou součástí jeho rozkmitání nohou na houpačce.

Je sucho, nebo se výrazně proměňuje fyziologie holubů?!

   Dnes jsem zažil situaci, jež je toho důkazem. Jako vždy jsem čekal na autobusáku Palmovka. (pro ty, kteří neví - už při výstupu z metra na povrch si musíte dávat pozor, abyste na schodech neuklouzli v té hromadě holubích hoven, na povrchu se potom nachází převážně místa s podobnou koncentrací holubinců na 1m2 a takovéhle super, protivandalské koše (viz foto - fleky a bílá barva jsou holubince), které tam nejspíš nedávno dodal Institut plánování a rozvoje Prahy)

   Zírám na (nejspíš) nejdelší přechod pro chodce na světě, stojím v "zóně mimoholubinců", což je na obrubníku, takže čekám jestli dostanu plácanec náhodným holubincem, nebo zrcátkem od prolítávajících autobusů a najednou se to stalo.

   Něco mě cvrnklo do hlavy. V tu chvíli se mi zlepšily smysly na úroveň vlka a já slyšel, jak nademnou po konstrukci autobusáku cupitá holub. Zachoval jsem klid, pomalu si sáhnul na ono místo na hlavě, kde jsem nezachytil žádný cizí předmět ani tekutinu. Podíval jsem se proto do kapuce a tam to bylo. Holubí, suchej bobek.

   Z toho vyvozuju, že je za A) takové sucho až holubi serou suchý hovna, nebo za B) holubi zaměnili kloaku za klasický dvouděrný systém.

Už se zase usmívá

   Čte si o Muskovi, je úžasné co dokázal. Lidi na něj koukají, ale to je nejspíš kvůli krvavé ráně na čele. Zase si dal do držky, když uklouzl na kluzké kládě v lese. Dnes se celý den usmívá. Usmívá se už delší dobu. Po tom depresivním období někoho potkal a včera ji poprvé políbil.

   Mluvili o malířích, našli společnou lásku v Zahradě pozemských rozkoší. V Boshovi. Vyprávěl jí o tom jak vyrostl na Dalím, ale ten už je na ni moc. Chvíli jí vyprávěl o mravencích a berle, o tom jak se dostali do jeho děl. Po tom, co oponovala, že Dalí je prostě moc hladký, letmo ji políbil. Napětí náhle opadlo a začalo se pod nimi vrásnit prostěradlo. Oba jsou mazlové. A vůbec, když je s ní... musí se stále usmívat. Není na tak usměvavou bytost zvyklý. Navíc ty dolíčky. Padla půlnoc a ona musí odejít. Není však popelka, jen mu dala aspoň na chvíli přednost před prací, musí ještě pracovat na filmu. Doprovodí ji na tramvaj i když oklikou, protože ta první, noční ujela. Cestou zpět má chuť tančit a zpívat si Singing in the rain. Když prochází kolem polorozbořené zídky starého, opuštěného depa, zahlédne oheň a u něj sedící lidi. Rozeběhne se domů. Sbalí zbytek vína, přibalí pivo a fotoaparát. Přeleze bránu a vydá se k ohni. Sedí u něj pár, bezdomovecký pár. Přisedne si k ohni a zeptá se, zda jim nebude vadit, když si je vyfotí. Vzduchem začnou lítat otázky proč a na co?! Po vysvětlení jeho lásky k focení života na ulici dostane povolení. Bez otálení dá páru jako kompenzaci plechovku s pivem. Začne se vyptávat. Žijí tu už dva roky, mají plně vybavenou kuchyň, flašky od chlastu používají na kuželky a čisté ložní prádlo, které vyprané a zabalené, našli při jednom z pátrání v popelnicích. Pepa, to je ten výřečnější, zapíná baterku a provádí ho po hale. Sednou si zpět k ohni. Dokouří cigaretu, dopije víno a rozloučí se. Zamlklá žena na něj od ohně zavolá: „Měj se krásně, človíčku“. Nebyli vulgární, nesmrdělo to tam, měli tam čisto, nebyli ožralí a byli tuze milí. Přeje jim, aby se měli stále krásně. Míří zpět domů a usmívá se zase o něco víc.

   Teď už ale dorazil do kavárny a otevírá dopis od jeho nejlepšího přítele, pečlivě zalepený dopis. Je to vlastně jeho jediný dopisovatel, píše si jen se ženami. Ještě, že má u sebe rybičku, kterou se snaží jako správný muž mít stále v kapse. Čte, další vlna štěstí a radosti. Mrzí ho ale, že už se tolik nevídají. Je z něho snad opravdu pražák? Ne, nikdy! Aspoň prozatím. Koupil tu sice byt, má tu práci, ale je pyšný na to, co má v občance. Je to přeci jen jedno z nejkrásnějších měst v Evropě a i když tam chcípl pes, je to pro něj “doma“. Dopíjí kávu, balí cigaretu, objednává pivo. Zabíjí čas před sexem na Klinice. Při té slovní hříčce se usmívá. Jde s kamarádkou na přednášku o sexu do Šiškovské Kliniky. Přichází už několikátá zpráva, snaží se s Dolíčkovou domluvit na dalším setkání, na společně strávené noci, kterou zakončí několikachodovou snídaní. Už se na to všechno těší, na tu noc, na to, až ji probudí tácem plným jídla a pití. Tenhle týden to však nebude. Všechny karty hrají proti, ale vždyť není všem dnům konec. Má najednou na věci zase pozitivnější pohled.

   Uvědomil si časový posun, nenechal totiž své hodinky podlehnout letnímu času a tak vybíhá téměř bez placení.