Vzal
tabák, koupil si Braníky a šel se projít ven. Doma se moc zužovaly
stěny a stíny na na ně kreslily temné kreatury. Zase se mu kroutil
žaludek a vařil mozek. Tolik věcí. Došel ke stavidlu u ostrova.
Všudypřítomný pach rybiny. Přelezl plot, prodral se hustými pavoučími
sítěmi plnými křižáků a zbytků jejich potravy a šel až na kraj stavidla.
Všude kolem byla tma. Jen halogen na stavidle pálil přímo na něj a dým
od cigarety v jeho světle vytvářel mrak, který po chvíli zmizel v
temnotě. Byla už moc zima na to aby kolem světla lítal hmyz. Jen sem tam
bylo slyšet plácání ryb na hladině řeky. Sedl si až na kraj vedle
ptačích hoven a málem spadl dolů. Celé to byla vlastně kulisa jeho
aktuálního života. Myslel na Ní, ale bolelo ho to. Byl teď hrozné prase a
možná tím i ublížil několika ženám, ale jen skrze ně zkoušel
zapomenout. Bohužel to nešlo. Nemohl zapomenout, ale zároveň s Ní nemohl
být. Bylo to silné pouto, ale prostě to nešlo. Přemýšlel nad tím už
nějakou dobu. Přemýšlel nad vztahy které s díkami měl a začínal si
uvědomovat jak je rozbitý. Není bytost, ale rozbitost. Vzpomínal na
jemné doteky všude na těle a pod nimi se kroutící hebké tělo. Vzpomínal
na hebkou kůži. Začaly mu téct slzy. Věděl, že prahne po něčem, co
nemůže mít. Bude se muset naučit být nějakou dobu sám a odrážet
pokušení. To bylo nejspíš jediné východisko. Zase se nad ním začnou
zavírat husté větve stromů a bude se bořit v bažinách smutku. Ale snad
nepadne jako Artex...
