Fouká až z toho bolí uši, miluje ale když má ošlehané tváře od větru. Jde kolem hor vytvořených kořeny
vyvrácených stromů, jde po čerstvé mýtině, všude jsou jen pařezy a bahnité
louže. Káča se za ním brodí bahnem stejně jako Artex v Bažinách smutku. Zacykleně šlape na
pařez, promočenou trávu, louži, bahno, občas mu větvemi projede noha a nabere do
boty vodu... Zase ho to zoufale rozčiluje. Vždycky vykácejí kus lesa, kde rázem
vzniknou mokřady, nedá se tam už chodit a moc tam toho taky zrovna nevyroste. Po
dlouhé době se šel zase projít, je teď asi spokojený, z čehož se mu začal
tvořit tukový výrůstek v oblasti břicha. Kila navíc ho neštvou, štve ho,
že mu nezesílí ty tyčky, které mu vyrůstají z trupu. Vzpomněl si na
pomatenost přátel z jeho osoby. Většina o tom snad nepřemýšlí, ale někteří
přeci jen. Neví, co si o něm myslet. Je strážcem zákona, nebo jeho porušovačem?
Snaží se to nějak formulovat, ale nepřichází na dostatečně vysvětlující
odpověď. Je prostě jen normálním člověkem, co občas přejde na červenou, nebo v autě
pro pět, veze osm lidí. Akorát je jeho prací prosazovat zákon. On ale tu
práci má jen jako práci, místo, kde si vydělá na život. To samozřejmě
neznamená, že by neplnil pracovní povinnosti, ale jakmile opustí práci, žije
ten druhý, normální život. Život pro něj přirozený s tím rozdílem, že ví,
co všechno navíc si může dovolit porušit. Nikdy by však neporušil zákon v mezích
zdravého rozumu, ba dokonce by proti nějakému takovému porušování zákona
zasáhl, nebo se mu snažil zabránit. Zalapá po dechu, fouká tak silně, že se chvílemi ani nemůže
nadechnout. Zohýbané stromy na novém kraji lesa, který vznikl po vykácení, vržou
a opírají se o hory z kořenů vyvrácených stromů. Začal poletovat sníh. Měl
žízeň, ale měl dobrou náladu, věděl, že má skvělé přátele a úžasnou dívku,
proto je teď spokojený.
