Červivé brýle

   Vyjde ven z domu a okamžitě ho srazí k zemi těžký vzduch. Nedá se dýchat a smrdí jako ponožky po pár dnech v kanadách. Kouká za jak dlouho mu jede tramvaj, vybíhá. Ujíždí, zase jela o minutu dřív. ,,To jsou tak zkurvený zákony schválnosti! Když to stíhám jentaktak, jede dřív, když přijdu o pět minut dřív, má zpoždění.", říká si. Čeká na další a následně vyráží přes celé město, do své oblíbené kavárny, kde bude jako vždy odepisovat na dopisy. Tak rád je dostává... S většinou se nikdy nepotkal a s některými je v instagramovém vztahu. Stejně jako s Malinovou. Jsou si dost podobní. Občas si napíší i nějaké perverznosti, ale rychle si to zakáží. Přeci jen má přítele. Tedy, perverznosti píše hlavně on, je to přeci jen prase. Nedávno si psali o jeho práci, jak jí na to povolání změnil názor k lepšímu. Dostali se až k mrtvolám, ale utnul to. Nechce jí způsobit noční můry. Sám si ale rychle vybavil ty nejhorší případy. První mrtvola se kterou se v práci setkal, ta byla asi nejhorší. Tělo tam leželo dva týdny, než začalo smrdět až na chodbu. Potom, co se dostali do bytu, vyvalil se neskutečný puch, hnilobný, štiplavý, okamžitě vyvolávají dávicí reflex. Měl co dělat, aby se nepozvracel. Dost tomu smradu odpovídá maso zabalené do igelitu, nechané nekolik dní v pokojové teplotě. Nikdo by nechtěl ten igelit otevřít a čuchnout si. Nahé, nafouklé tělo, fialovo-černé barvy s flaškou vodky u ruky leželo v předsíni, takže se ani nedalo pořádně otevřít. Když se pokusil protáhnout kolem těla, aby na něj nešlápnul, málem uklouzl. Tělo už se začínalo ze spoda roztékat. To nejhorší ale teprve přišlo. Červi. Na mrtvole byli tři velikosti. V místech se zbytkem údu byli ti střední velikosti, těch bylo jen pár. Po celém těle se potom nahodile kroutili ti velcí. Podíval se na čeno-fialovou, nafouklou hlavu. V očních důlcích ale nebyly oči. Byli tam miniaturní červi. Stovky. Téměř po okraj zaplňovaly důlky a mrštně se hýbali. Nemohl najít klíče od bytu a tak musel stát s nohou mezi dveřmi a prahem, aby se nezabouchly dveře, než přijede koroner. Nekonečné desítky minut stál v průvanu hnilobného pachu mrtvoly a každou chvíli sklepával červy z bot. To byl asi jeho nejhnusnější zážitek. Možná snad ještě když prohrabával gauč pod rozteklou mrtvolou, v těch tělních tekutinách, jestli náhodou někde není zapadlá zbraň, jelikož ji zesnulý měl mít doma. Nejhorší mu ale vždycky přišel ten smrad, jenž nemůže nic překonat.  Najednou letí prudce brzdící, cinkající tramvají a potom přijde rána. Vidí jak od tramvaje ve smyku klouže Smart jako kulečníková koule od tága. Pojízdná rakev. Vždycky tomu autu tak říkal. Řidič Smartu vylézá, oklepává se, je v pořádku. Do kavárny dojde pěšky. 

Na skok v Normandii, nebo skok v Normandii?

   Normandie? Vypadá to jako hotel kousek od útesu, jako hotel z Poirota, ale mluví se tu francouzsky. Hladká architektura, noblesa, samé dámy a gentlemani, skvělé jídlo, pití, večírky. Ovšem večírky u klavíru nebo jazzové kapely, ne večírky u DJ's. Kolem hotelu nebylo moc míst, kde by stromy poskytli stín, naopak, nebyl tu téměř žádný. Až k útesu byla jen mírně kopcovitá louka, posetá trávou, dlouhou až ke kotníkům, ve které byly sem tam vyšlapané pěšiny. Jako vždy tu byl sám. Seznámil se tu s párem, který měl dvě děti. Děti stále někde pobíhaly a tak si vlastně ani nevzpomíná, jak vypadaly. Domluvili se, že následující den půjdou odpoledne na pláž. Bylo to krásné odpoledne. Slunce nepálilo, ale příjemně hřálo. Od kanálu vanul teplý vítr, který si hrál s jejími bílými šaty a stuhou na klobouku. Poté, co dorazili k útesu, zjistili, že je trochu vyšší, než se zdálo. Na pláž se dalo dostat po dvou žebřících, které nebyli nijak připevněné k útesu. Rozhodl se tedy, že půjde první a bude z boku jistit žebřík, po kterém půjde nová přítelkyně jako první. Začal tedy lézt čelem k útesu na žebřík a v tom si vykopnul jednu šprušli. Zjištění, že jsou pouze nacvakávací, nikomu z přítomných na odvaze nepřidalo. Nová přítelkyně začala přesto lézt na žebřík, stejně jako on, čelem k útesu. Její muž ji přidržoval shora, zatímco F. ji pro větší pocit bezpečí, z boku přidržoval nataženou ruku na zádech. Najednou si uvědomil, že se moc naklání a žebřík se s ním začínal jemně houpat. Okamžitě stáhl ruku zpět a připlácnul se k němu. Žebřík se okamžitě přirazil zpět k útesu. Podíval se dolů. Zdálo se, že to na pláž musí být snad sto metrová hloubka. Omluvil se páru, že jim nepomůže. Měl spoustu starostí sám se sebou. I přesto, že to etiketa nedovoluje – mohl totiž ženě vidět pod sukni, začal pomalu lézt po žebříku dolů. Cítil, jak se žebřík odráží a přiráží od útesu zpět k útesu. Měl divný pocit v žaludku. Možná to byla závrať z té výšky, strach, že se žebřík moc odrazí od útesu a on spolu s žebříkem bude padat zády do kanálu, nebo že si prostě vykopne šprušli a poletí volným pádem na pláž. Koukl se zpět nahoru. Viděl, jak žena stále zápasí s odpoutáním se od muže, aby mohla samostatně slézt na pláž. Najednou ucítil ještě divnější pocit v žaludku a všiml si, jak se špička jeho žebříku vzdaluje od horní hrany útesu... Lakmé! Se zalepenýma očima típnul budík a témeř okamžitě zase usnul.