Přicházejí a odcházejí... přátelé

   Byl to jeho sen, oživovat starý nábytek. Lásku ke dřevu chová už odmalička, a nyní se to proměnilo téměř v amatérskou truhlařinu. Skoro všechen nábytek, jenž má doma byl na rozštípání, nebo prožraný červotočem, a teď dělá parádu jako před desítkami let. A před pár měsíci se to stalo. Jeho přítelkyně A., kterou považuje jako jednu z nejbližších, dala výpověď v korporátu a chystala se přesně takovou věc rozjet – opravovat staré kousky nábytku, sbírat k nim příběhy jejich majitelů a potom je za dostupnou cenu prodávat dál. Horlivě se tedy chtěl do projektu také zapojit. Do projektu se už od začátku zapojila také jeho ex. Projekt se pomalu rozjížděl a on chyběl u málokteré události, odvozu, shánění nábytku a konečně jeho opravování nebo jak on říká – oživování. Jak to tak ale bývá, přišel rozchod a spolu s tím se musel odtrhnout nejen od přátel, kteří se mu stali rodinou, ale i od nábytku.

   Nábytek mu chybí, ale co mu trhá srdce víc jsou chybějící přátelé. Jistě, přišel mezi ně jako přítel jejich kamarádky, ale A. znal přeci daleko dřív. I přestože jim napsal, že se s nimi rád potká, vztah mezi nimi pomalu utichl. Nejvíc ho ale mrzí právě umírající přátelství s A. Už mu nedá vědět, že budou stěhovat nábytek i přestože jí několikrát říkal, ať mu dá vědět, protože jí rád pomůže. Nebo mohou aspoň někam zajít. Když se naposledy viděli, přišel si jako známý, kterého minula na nějaké sešlosti, kde byli představeni a skočilo to podáním ruky. Jakoby se všechny ty festivaly, cesty kousek i daleko na Balkán, nikdy nestali a oni se neznali.

   Poznal ji, když byl sám na festivalu, sám, tenkrát v tom temném období. Vyzval ji k tanci, potom šli do parku, vypili spoustu vína a vrátili se až těsně nad ránem, kdy jí jel vlak a její přátelé na ni byli troch naštvaní, protože ten vlak měl odjíždět za nepříliš dlouhou chvíli. Vyměnili si čísla, párkrát si vyšli a stalo se z toho velké přátelství. Až do teď. Jasně, lidi se někam posouvají, ale tohle je spíš výběrem mezi dvěma lidmi. A on je nejvíc naštvaný na to, že za to všechno pravděpodobně může jeden posraný rozchod...

Tak trochu jiný dopis

   Píše si dopisy se spoustou lidí a většinu z nich nikdá neviděl. Využívá jak Českou, tak Slovenskou a Německou počtu. Jednoho dne mu ale přišel dopis, který neseděl k žádnému dopisovateli/ce - byla to zelená obálka, při bližším zkoumání zjistil, že to má být list a na něm beruška. Kvalita zpracování byla fotografická, takže beruška byla rozeznatelná velice dobře. Další vykolejení mu přineslo jméno. Seděla adresa, příjmení, ale jmenuje se snad Jaroslav? Uvnitř byla fotografie nepříliš hezkého muže a dopis o tom, jak se odesílatel potkal s oním Jardou na Prague Pride a chtěl by ho opět potkat. Bylo mu dopisovatele líto, ale uvedl pouze zpáteční adresu. Dlouho mu ležel dopis na stole a zvažoval, zda mu neodepíše, že si obstaral špatnou adresu. Kdyby v dopise uvedl telefon, bylo by to rychlejší, ale odepisovat někomu na dopis, když vám pošle obálku jak pro babičku... Uplynulo několik dní a začínal být k dopisu apatický, až při vynášení papíru skončil společně s dalším papírovým odpadem v modrém kontejneru a on tak tuto událost vymazal ze svého světa.

   Po několika měsících, seděl s materiály ke zkoušce z teorie práva (mimochodem hrozná sračka), zazvonil zvonek. To se často nestává, takže vyběhl od učení a chopil se sluchátka v němž se ozval zoufalý hlas, který řekl něco jako: „Ahoj, to jsem já “někdo odněkud“, otevřeš mi?“. Jelikož má souseda u kterého pravidelně navštěvují uživatelé drog a zvonek mu tak zvoní docela často, řekl si, že má člověk u dveří nejspíš takový absťák, že zmáčkl špatný zvonek, a tak pohotově zareagoval slovy: „To bude omyl, asi jste si spletl zvonek“. Zvoník odpověděl: „Já hledám Jardu “příjmení“, tři dny jsem hledal adresu, to nejsi ty? Tak to se omlouvám, zkusím to znovu“. S pozdravem položil sluchátko zvonku a v tu chvíli mu to došlo – onen odesílatel dopisu. Šel zpět k učení a zvonek opět zazvonil, ale to už se mu nechtělo jít zpět. Zkoušel zvonit asi deset minut a on váhal, jestli má jít dolů a vysvětlit mu to. Proti zvoníkovi hrála skutečnost, že někoho nahání i přesto, že nereagoval na jeho dopis, dorazí téměř k jeho dveřím a zkouší to znovu. To mu přišlo nevhodné. Zvonek přestal zvonit, pustil si CocoRosie, jelikož už se blíží koncert, ubalil si cigaretu a užíval si další teplý večer.

O práci policisty? Možá trochu.

   Je krásně, sedí ve stínu lípy, skrz její korunu prosvítají kousky slunce a fouká slabý, teplý vítr. Je mu neskutečně zle. Má z těch kafí zkažený žaludek? No a co, objednává si další, měl v práci náročnou noc. Vlastně o tom chtěl psát, ale našel si editorku a ta mu řekla, že je to moc útočné. Napsal proto jen tu část o tom, jak náročná je práce policisty, kdy jsou pod neustálým tlakem vedení, médií a útoků společnosti. To se přeci nemůžete divit, že jsou policisté občas zpruzení a nebo jim bouchnou saze. Jasně, ví, že je u policie spousta namistrovanejch kreténů, co si honí ego, ale ne všichni jsou takoví a když budete k normálnímu bengošovi přistupovat s respektem, zajisté vám to vrátí a možná vás ještě odveze na autobus, abyste ho stihli. Ví o čem mluví, mluví z vlastní zkušenosti, kdy udělal dobrých skutků víc než dost, ale ani jemu se nechce být milý na lidi, co k němu přistupují jako k lůze co mlátí lidi a dává pokuty.

   Takže tedy, o tom nakonec nepsal. Četl si krásný dopis s krásným obsahem, užíval si to krásné počasí a kávu. Opodál sral pes s talířem kolem krku a když jeho panička zabořila své prsty do onoho výkalu (i když byl mezi její kůží a hovnem, igelitový pytlík), vzpomněl si, jak se tomu Hitler vysmíval, znechuceně podivoval. Aspoň tedy v knize "Už je tady zas". Z reproduktorů začal hrát Ray Charles a on si s cigaretou v puse začal podupávat. Už dlouho nebyl tančit. Dnes odpověď na dopis rozhodně nedopíše, je v něm moc únavy a zase se celý den třese. Už tolikrát říkal, že ty noční a absence spánku nemají dobrý vliv na jeho zdraví, ale nechce jít spát, aby usnul brzy večer a najel na denní režim. Má chuť na něco sladkého i když poslední dobou spořádá sladkého rozhodně víc, než je zdrávo. Ale co, na jeho váhu to nemá žádný vliv a tak si to užívá. Je to jedna z nejlepších drog, hned po sexu. Diví se, že to někdo nemůže zbožňovat, ale na druhou stranu chápe, že každý má své jo a své ne, co se potěšení týče. Okusuje náramek ze sladkých korálků, zavírá oči a sluní se v paprscích slunce, které už je tak nízko, že mu lípy nestíní. Zase sní a přitom sám...