Někdy,
vyčerpaný po probděných nocích s chladnými rány, obklopen samotou,
představuji si, lepím vzpomínky...
Představuji
si teplý letní večer, kdy chodníky jsou ještě stále rozpálené,
ale tráva začíná vlhnout. Voní. Odpoledne ji totiž posekali.
Ještě ani nestihla uschnout v seno. Jdeme jinou chůzí než
chodíváme. Všechno je to jiné, ale při tom stejné, jsou to
přeci jenom střepy vzpomínek. Přicházíme na to místo se smíchem,
má krásný úsměv, ale víc mi není dovoleno vidět. Roste ve mě
napětí, stoupá mi alkohol do hlavy. "Tady!", řekneme si
a lehneme si na vonící trávu. Nevím jaký má hlas. Ležíc na
zádech, zapichujeme prsty do hvězd, vymýšlíme jim příběhy.
Smějeme se. Jsme uvolnění. Dotýkáme se hlavami, ale ještě
nemáme odvahu se na sebe podívat. Ruce těžknou a potkávají se,
proplétají se v prstech, padají dolů. Těla se otáčí na bok,
nosy se dotýkají, prohlubuje se nám dech. Ale teď ještě ne.
Ruce se rozpletli a prsty jako pírko poletují po jejím rameni, krku, lalůčku, tváři a zajíždí do vlasů, kde ztěžknou,
jemně se sevřou. Vidím detaily, ale stále nevidím její tvář.
Vidím jak se skrze rty hluboce nadechuje, ale víc nemohu spatřit.
Nosy se o sebe začínají bortit, rty se navzájem roztékají a
spojují. Prsty dál poletují po těle, jsou čím dál odvážnější.
Krajka. Přejíždí po ní, pod ní. Hebká kůže. Necítím její vůni.
Inspirováno
Křehkou.
