Tak mě napadlo, že nebudu obtěžovat individuálně lidi kolem, ale vypíši se tak nějak anonymně, udělám si blog. Sice jsem totální nemehlo na pravopis a práci s internetem, ale blog má dnes už každý, takže tak.
Sedím jak jinak než v Alibi. Venku prší a já stále chodím v sandálích. Kupodivu mi ale nejvíc vadí kapkami navlhlé kalhoty. Z bundy jsem vytáhl brýle, kde jsem je ukryl před deštěm. Sám se považuji za člověka z cukru. Promoknout mi nevadí jen pokud mám s kým. Ten pocit, kdy jdou dva úplně promočení za ruce, dávajíc si polibky zvlhčené dešťovou vodou a potom doma zmrzlí promilují celé odpoledne asi málo co překoná. Nikdy jsem to nezažil, ale ta představa... Teď jsem ale jen osamocený cukrouš.
V poslední době se zamýšlím až moc nad sebou samým. Nad chybami, které dělám a proč mi ani jeden vztah nikdy nevyšel. Sice jsem z většiny vztahů získal skvělé kamarádky, ale je to snad tím, že to nikdy nemělo být víc než přátelství?!
Ti, co mě znají ví, že se snažím být gentleman, zastávám názor, že o ženy se musí pečovat, dvořit se jim, dělat jim radost... Pokud se o to ovšem nesnaží oba, nevydrží to člověku na věky.
Nedávno jsem potkal krásnou slečnu, se kterou toho máme (hlavně co se vztahů týče) dost společného. Okouzlila mne, to je jasné a nevím zda to cítí stejně, ale v propasti času to možná nakonec stejně vyprchá. I když máme stejné vztahové cíle, byla to nejspíš jen fatamorgana představující stéblo v mém životě a já tak tonu dál. Něco mi ale předala. Myslí, že si pokaždé najde někoho, kdo potřebuje zachránit, jen to nedopadá podle jejích představ. A já v tom nejspíš vidím také jeden z problémů. Mé poslední přítelkyně byly z nefungujících rodin. To byl také nejspíš důvod, proč jsem je tak rychle přivedl do mého rodinného kruhu. Chtěl jsem, aby také pocítili tu lásku rodiny, ale nakonec to nejvíc odnesla právě rodina. Ve snaze je zachránit, ukázat jim krásy života, jsem přehlédl, že to nebude fungovat a povšiml jsem si toho až po nějaké době, když už bylo pozdě. Proto mi také doma řekli, že budou vždy šťastni, když s někým budu šťastný, ale ať si nevodím nikoho, pokud to nebude opravdu vážné. Jenže jak to má vlastně člověk poznat? Jednou se mu to zdá vážné už po měsíci a po dvou měsících zjistí, že to nikam nevede. Ale to je jen hrstka z problému ve vztazích.
Řekl jsem si proto, že bude lepší být sám. Ono to sice lepší nebude, protože samotnému člověku není lépe samotnému, než když se má o koho opřít. Nebo se pokusit randit, jako při prvních vztazích. Dlouze jen randit, na vše jít pomalu a ne si to na druhé schůzce rozdat. Sice už nejsem dítě, ale třeba to vyřeší můj problém...?!
